Zdá se tedy, že vznik „dohody“ během pár desítek hodin na počátku tohoto týdne je velký úspěch a ukázka umu politiků. Ale platí to jen do určité míry. A stojí za to podívat se na pozadí tohoto procesu.

Nejprve trocha teorie

Smlouvy určující pravidla fungování Unie popisují postup na jednu stranu docela jasně, na stranu druhou (což platí nejen zde) spoléhají na dobrou vůli aktérů a ochotu spolupracovat. A hlavními aktéry jsou nejvyšší představitelé zemí Unie (premiéři či prezidenti – Evropská rada) a poslanci Evropského parlamentu. Nutno dodat, že politická struktura obou skupin se nutně liší – první vzniká postupně ve volbách v jednotlivých zemích, druhá jednorázově volbami do EP. A post nejdůležitější, o který se hraje, je post šéfa Evropské komise (která sice ani tak nerozhoduje, jak u nás část politiků tvrdí, ale má exklusivní právo navrhovat zákony a dbát na jejich dodržování).

Smlouva ukládá Radě navrhnout kandidáta na tento post, kterého pak parlament schvaluje. Tahanice o to, kdo má hrát větší roli, jsou přitom staré tak jako sama smlouva. Ve hře je jak transparentnost procesu, tak i smlouvou stanovená povinnost Rady přihlédnout k výsledku voleb.

Většina minulého parlamentu za transparentní řešení považovala to, že politické skupiny před volbami navrhnou své kandidáty, a ten, jehož politická frakce ve volbách vyhraje, bude na šéfa Komise nominován (koncept vedoucích, špičkových kandidátů). Rada naopak preferuje výběr „svého“ muže či ženy za zavřenými dveřmi, který bude přijatelný pro co nejvíce premiérů a prezidentů. Rada má přitom v této “hře” lehce navrch, neb dělá první krok.

Druhým sporným bodem je koncept, jak má být dohoda v Radě nalezena. A zde, dle logiky trhovců, se aktéři rozhodli položit na stůl co nejvíce pozic v Unii tak, aby jejich rozdělením bylo uspokojeno co nejvíce zúčastněných. Bez ohledu na to, zda mezi těmito pošty existují logická spojení, anebo dokonce, zda o nich Rada vůbec rozhoduje.