Nedávno jsem četl vyjádření jednoho finančního analytika, v němž stálo, že "ceny bytů nemají kam klesat". Utkvělá představa, že ceny nemovitostí nemohou klesnout, mne nepřestává překvapovat. K extrémním cenám, kdy si za roční průměrný plat člověk v Praze koupí leda kousek sklepa, jsme se dopracovali kombinací brždění nabídky, levnými penězi, tolerancí peněz nejasného původu na trhu s nemovitostmi, shovívavostí k nedanění některých pronájmů a též vírou v to, že koupě nemovitosti se "vždy vyplatí".

Sociální důsledky odtržení cen bytů od příjmů drtivé většiny lidí jsou však citelné. S cenou bytů jsou totiž spojené i ceny pronájmů, a tak pro zahájení samostatného života mladých lidí je třeba práce s velmi vysokým platem. A i pokud mladý člověk vysoký příjem má a rozhodne se pro nákup bytu na hypotéku, budou ho čekat dlouhá desetiletí velmi citelných splátek (úroky kolem 5 % totiž hrají, spolu s vysokými cenami pro určení výše splátek, zásadní roli).