Pane předsedající, dámy a pánové, já začnu tak trošku od lesa, možná z hodně vzdálené reality.

Když česká společnost reflektovala v době roku 1968 pokryteckou epochu, kterou měla v tu chvíli čerstvě za sebou, vznikla v české kinematografii řada děl, která se zamýšlela nad podstatou této epochy. Jedno z mých oblíbených je film Bílá paní. Nevím, jestli ho znáte. Je to film, který končí takovou zapamatovatelnou scénou, kde obyvatelé města s radostnými úsměvy, s radostnými výrazy ve tváři, kráčejí po novém mostě, který tomuto městu vybudovala Bílá paní, zázračná postava tohoto filmu. Kráčejí radostně po tom novém mostě, usmívají se a naprosto ignorují fakt, že tento most neexistuje, že se brodí vodou a že jsou v téhle vodě až po uši. Mně ta dnešní situace připomíná tuto scénu z tohoto filmu. Je v ní jakási zázračná postava, v tomto případě prezident republiky, který na základě právního aktu, který nemá žádnou relevanci, to je projednání nějakého zákona v prvním čtení, říká, že nastává nová epocha vykládání reality lustrací v České republice.

Tou druhou analogií jsou radostné úsměvy a občas i radostné výkřiky našich kolegů z jednoho politického subjektu, kteří mají dojem, že to je scéna, při které se lze dobře bavit a mít z ni v podstatě legraci.