Až po prázdninách, což znamená, že se řádný legislativní proces dá těžko stihnout tak, aby zvýšení platilo od 1. ledna. Do toho navíc ten trapas, že valorizace podle pravidel vykazuje jen symbolický nárůst okolo 40 korun.

To je pochopitelný důsledek toho, že máme malou inflaci. (Byly také roky, kdy se důchody vůbec nezvyšovaly, protože se inflace blížila nule.) Narychlo se tedy mimo pravidla schvaluje zvýšení o cca 200 korun měsíčně.

Nic proti tomu, v nedávných krizových letech se valorizační schéma zpomalilo, teď když ekonomika roste, můžeme léta hubená vykompenzovat.

Myslím, že také nastal čas zamyslet se nad valorizačním mechanismem jako takovým. Jeho smyslem je, že vyrovnává propad kupní síly v důsledku poklesu hodnoty měny, rozuměj: vyrovnává růst cen. Náš valorizační model tedy udržuje reálnou hodnotu důchodů na stejné úrovni, ale nezvyšuje ji.

Jinými slovy: za důchod si mohou naši senioři koupit plus minus stále totéž.

Ostatní společenské skupiny, vezměme zejména státní zaměstnance, ovšem svou kupní sílu zvyšují. Růsty mezd spíše odrážejí růst hospodářství než jen samotnou inflaci. Mezi průměrným platem v nevýrobní sféře a důchody se tedy rozevírají nůžky.

Myslím, že bychom měli odpovědět na otázku, zda to takto chceme? Jestli by valorizační mechanismus neměl mít kromě inflace také vazbu na průměrnou mzdu nebo na růst HDP.

Neříkám jakou ani jak silnou, ale myslím, že by společnost měla bohatnout rovnoměrně, čili jak se dnes říká, solidárně.

To však neznamená, že by vláda neměla hledat nástroje, jak vést dnešní mladou generaci k tomu, aby se starala, jak se zajistit na stáří. Předchozí exekutiva se o to pokusila, tato zatím prvky osobní odpovědnosti jen bourá.

Jiří Oberfalzer
člen vedení senátorského klubu
místostarosta
předseda oblastního sdružení