Vážení spoluobčané,

Vánoce jsou okamžikem, kdy i my, obvykle konzumně založení lidé, se občas zastavíme a pokoušíme se myslet i na ty druhé. Myslím si, že největším dobrodiním pro naše okolí by ale bylo, kdybychom se občas dokázali zamyslet sami nad sebou. Největším a nejdůležitějším principem je umění správně se rozhodnout, ne co dělat, ale co nedělat.

Nejen o Vánocích by bylo dobré se zastavit a říct si, proč to vlastně žijeme − co je náš skutečný, opravdový cíl, pro který chceme žít, dýchat a třeba i umírat. A když si tohle uvědomíme, pak se nám daleko lehčeji bude vybírat mezi tím, co dělat a co nedělat. Moc často zapomínáme, že peníze, majetek, kariéra, moc jsou jen prostředkem, který nikdy nesmí být cílem.

Jezdím často do dětských domovů i do domovů pro dědečky a babičky. Věřte nevěřte, největší problém a trápení tu nemají s penězi. To, co chybí dětem a nejen v dětských domovech, je láska, pohlazení, opora v tátovi či mámě, jejich čas. Také velká část starých lidí by vyměnila valorizaci důchodů za lásku, za někoho blízkého, pro koho by mohli žít a kdo by je měl upřímně rád.

V České republice žije zhruba 100 tisíc lidí bez domova. Jejich problémem není alkoholismus nebo lenost. Je to nejčastěji ztráta vztahu k někomu. Jsou to lidé, kteří většinou nemají pro koho žít.

I my, lidé s domovem a teplou postelí, jsme občas takovými bezdomovci − máme sice pro koho a pro co žít, ale tak nějak nás tento obrovský dar míjí.

Vážení přátelé, mysleme více vzájemně na sebe a naučme se nedělat to, co je zbytečné a marné, a učme se rozdávat sami sebe. Často do noci pracujeme pod falešnou záminkou, že to děláme pro své blízké. Abychom jim koupili či zabezpečili to či ono. Přitom to nejlepší, to nejcennější jim můžeme dát úplně zadarmo a kdykoli − sami sebe.
 
Tomio Okamura