Teror politické korektnosti není jenom v tom vyloučit některá konkrétní témata, ale vyvolat strach, aby lidé vůbec promluvili. Podle rozsáhlého výzkumu 80 procent Američanů odmítá politickou korektnost, tedy cenzuru, kterou zavádějí sluníčkáři, aby umlčeli pravdu a prosadili neomarxistickou revoluci. Sběr informací provedla renomovaná firma YouGov, která kvůli tomu po dobu deseti měsíců zpovídala na osm tisíc Američanů, což doplnila desítkami hodinových interview. Další data získala metodou skupinových diskusí. Hnutí SPD odmítá politickou korektnost, cenzuru a novou skuníčkářskou totalitu a bojuje za demokracii a svobodu slova.

Co je to ale tedy ta politická korektnost? Podívejme se na to blížeji. „Politická korektnost je kulturním marxismem, režimem, který trestá názorovou rozdílnost a stigmatizuje společenským kacířstvím stejně jako inkvizice trestala náboženské kacířství. Jeho ochranou známkou je netolerance. Vystupování proti affirmative action (pozitivní diskriminaci) se posuzuje tak, že člověk je rasista,“ říká k tomu v knize Smrt Západu konzervativní publicista a bývalý poradce Ronalda Reagana Pat Buchanan.

Konečným cílem systému politické korektnosti je podle politologa Vojtěcha Bellinga dosáhnout autoregulace lidského myšlení. „Omezení svobody projevu je pouze prostředkem k tomu, aby se některé pojmy a celá témata vytěsnila nejprve z mluveného a psaného projevu a vzápětí i z lidského vědomí. Nahradí je pak nové vzorce a představy, podrobené kontrole politické korektnosti. Tento systém vychází z postmoderních teorií jazyka jako vlastní formy myšlení, podle nichž jeho struktura ovlivňuje samostatné lidské vědomí,“ říká k tomu Belling.

Neomarxista Herbert Marcuse v souvislosti s politickou korektností razil takzvanou represivní toleranci. V eseji s názvem Represivní tolerance Marcuse volá po omezení svobody projevu a práva shromažďovacího u těch skupin, které podle jeho názoru odvádí společnost od cesty k tomu, co chápe jako historickou možnost zlepšit společenské vztahy - jedná se mj. o fašisty, militaristy, rasisty, odpůrce ochrany životního prostředí a odpůrce rozšiřování role státu v ekonomice. Kdo je „fašista“ a „rasista“ ale samozřejmě určují sami neomarxisté.