Do Ústavy má být nejprve vepsáno, že „při dosažení státního dluhu ve výši 55 % HDP se uplatní opatření stanovená v prováděcím zákonu“. A do podřazeného prováděcího zákona má být následně napsáno, že opatření, která se uplatní při překroční hranice již tak dost vysoké 55 % budou:
a. vláda schválí a předloží Poslanecké sněmovně návrh státního rozpočtu (a střednědobý výhled), které vedou k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí
b. vláda předloží Poslanecké sněmovně návrhy vyrovnaných rozpočtů zdravotních pojišťoven
c. územní samosprávné celky schválí svůj rozpočet na následující rok jako vyrovnaný nebo přebytkový
d. ostatní veřejné instituce nesmí zřizovat nové závazky ze smluv, s výjimkou závazků týkajících se projektů spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie nebo závazků nezbytných k plnění rozhodnutí soudu nebo orgánu státní moci
Ústavu lze měnit těžko, je k tomu potřeba mnohem více hlasů v obou komorách Parlamentu než má obvykle vládní většina, takže aby si každá vláda mohla dělat ve skutečnosti, co chce, tak Ústava má stanovovat jen limit zadlužení 55 %. Nic víc. A samotná opatření, která jsou dána jen prováděcím zákonem, tak mohou být měněna v podstatě každou vládou, jak se jí zachce, stačí jen vládní většina ve Sněmovně. V žádném případě se tak nepodaří splnit smysl finanční ústavy, která má zaručit rozpočtovou odpovědnost. Rovněž je třeba podotknout, že opatření, která jsou popsána v zákoně, jsou velmi vágní a vládu nezavazují k žádným reálným krokům. Kroky k ozdravení financí musí být dány mnohem konkrétněji.
Psali jsme:
Tomio Okamura
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Tomio Okamura
