Migrace se od počátku devadesátých let, kdy jsem působil na oddělení pohraniční policie a na Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, naprosto změnila.

Tehdy se skutečně zubožení běženci, ve složení celých rodin, tzn. malé děti, jejich rodiče a staří prarodiče, v noci, v malých skupinkách a potají snažili překonat naši tzv. "zelenou hranici".

Převaděči většinou z řad taxikářů s místní znalostí je vozili do odlehlých míst na hranici a směřovali je mimo naše území. A oni se pak vyděšení potáceli nocí a náročným terénem za svým cílem - západem...

Když jsme je zadrželi my, převaděči se předávali kriminálce a běženci cizinecké policii k dalším opatřením.

Když je zadrželi orgány Německa či Rakouska, tak ačkoliv existovaly readmisní dohody o navracení nelegálních migrantů našemu státu, tak šlo o hodně papírování a časově náročný postup, takže pohraniční policie uvedených států, stejně jako naši převaděči, vozila ty vyděšené běžence v noci k naší zelené hranici a posílala nám je zpět.