Poslední týdny se některá média věnují tématu společného vzdělávání poněkud intenzivněji, než kdy předtím. Dokonce i taková média, kterým toto téma bylo v minulosti velmi vzdálené. Mělo by mě to těšit, kdyby ovšem z odborného a věcného hlediska nepůsobilo toto informování naopak chaos a nepřispívalo k šíření mýtů a strašení rodičů. A to mě trápí. Má jít o téma diskutované v první řadě na odborné úrovni, zejména jde-li o diagnostiku dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a o tvrzení, že všechny tyto děti budou muset nyní chodit do běžných základních škol. Uveřejňovat příběhy nešťastných školáků a jejich vyděšených rodičů na stránkách tisku a přitom neposkytnout dostatek informací je mírně řečeno nezodpovědné. Jedním z takových je i 10. února zveřejněný příběh v deníku Blesk. Ráda bych na něj reagovala, aniž bych jakkoliv chtěla podcenit obavy maminky Ládíka, o jehož osud se zde jedná.

Pro souvislost uvedu citace ze zmiňovaného článku:

“Ládík (13) má z myšlenky, že by měl chodit do normální školy, psychické problémy! Jeho maminka se obává, že přechod mezi normální děti nezvládne. Potřebuje školu, kde výuka probíhá hrou ve skupince osmi žáků a pod dohledem ještě jedno asistenta.
Obavy a nejistota. Ty provázejí i maminku nemocného Ládíka (13) z Bochova na Karlovarsku. Ládík chodí do speciální a praktické školy v Bochově od první třídy. Chlapec má 2. stupeň zvlášť těžkého postižení. Navíc trpí epilepsií a má poruchy soustředění.
Chodit do školy, kde výuka probíhá hrou ve skupince osmi žáků a pod dohledem ještě jedno asistenta, je pro něj nezbytné. O to všechno by teď měl přijít?
‚Syn má z toho už teď psychické problémy. Občas o tom mluví a říká, že se bojí. Tyto děti snášejí změny mnohem hůř než ty zdravé,‘ říká vyděšená maminka Markéta Silovská (50).
‚Obávám se, že do školy nebude chtít chodit, doteď ho to tam ale moc bavilo. Tahle novinka dětem víc ublíží, než prospěje,‘ dodává.“