Výzkumníci z MIT zjišťovali efektivitu vzdělávání ve venkovských oblastech Uttarpradéše. Indie investovala v poslední době do školství obrovské množství peněz a tak se téměř každému dítěti dostalo vzdělání. Vládní statistiky uvádějí, že průměrný počet hodin na dítě ve škole je srovnatelný se západními zeměmi, počet žáků na učitele je obdobný, ve školách jsou toalety a učebnice. Odškrtnuto, plán splněn. Na co ale přišli nezávislí odborníci?

Závěry průzkumů byly špatné až tragické. Většina dětí v páté třídě neumí přečíst prostý příběh. Jedno ze čtyř dětí neumí dokonce přečíst jednoduchou větu.  Některé z nich nerozpoznají písmenka abecedy. Jen několik málo dětí v páté třídě umí základní aritmetiku.

Vesničané se setkali s ředitelem školy. Z davu rodičů se ozval padesátiletý muž.

„Zradili jste nás! Celý život jsem dřel jako hovado. Nemám školu a neumím toho více než osel. Ale vy jste nám říkali, že když pošlu svého syna do školy, jeho život bude jiný, než můj. Pět let jsem ho místo na pole posílal do školy. Teď jsem zjistil, že je mu třináct let a nic neví. Nic neumí. Jeho život bude stejný, bude pracovat jako hovado v polích, stejně jako já!“