Nezaměstnanost na konci března dosáhla úrovně 608 000 osob. Je to o něco méně než v předchozím měsíci. ČSÚ vlastně vůbec nehovoří o důvodech tohoto mírně pozitivního vývoje. A tak můžeme jen spekulovat. Vypadlo pár tisíc nezaměstnaných po stanovené době z evidence úřadů práce? Anebo je to, s ohledem na příznivější počasí, rychlejší zahájení sezónních prací? Případně – a to bychom si jistě všichni přáli – se firmám vracejí tučnější časy a ony vytvářejí kvůli větším zakázkám nová pracovní místa? Uvidíme, zda trend bude pokračovat v dalších měsících a které kontury zesílí. V každém případě je nutné mírnit optimismus, pokud jde o zdolávání vysoké nezaměstnanosti. Situace je ostatně horší, nežli ukazují statistiky.

Tak především 200 000 – 250 000 lidí tvoří na pracovním trhu (nebo spíše mimo něj) ti, kteří se pohybují kolem hranice důchodového věku a rádi by ještě pracovali. Jsou v důchodu či v předčasném důchodu, přitom mají velké pracovní a životní zkušenosti a často i dostatek energie, ale na trhu práce o ně již není zájem. Dalších 50 000 – 60 000 zájemců o práci představují ženy na mateřské dovolené. Dodejme, na nucené mateřské dovolené. Není potřebný počet míst ve školkách… No a konečně, nejméně 200 000 nezaměstnaných tvoří ti, kteří už jsou mimo evidenci úřadů práce, ale jsou v produktivním věku. Část těchto lidí je v zásadě již nezaměstnatelná. Z čeho žijí? Bůh suď!

Máme tedy fakticky přes milion nezaměstnaných. Nejprve je nutné si tuto smutnou skutečnost přiznat. Připomenu jen, že ve vrcholu hospodářské krize v roce 1933 dosáhl u nás počet nezaměstnaných zhruba tři čtvrtě milionu osob.

Jak na to? Jak snižovat nezaměstnanost?

Při svých četných cestách po ČR jsem si nemohl nepovšimnout, že řada firem obnovuje alespoň z části své technologie, strojní vybavení. To je běžný postup podnikatelské sféry po každé recesi či krizi. Toto opatření má primárně posílit produktivitu práce a snížit počty pracovníků. Modernizace výrobních kapacit má posílit konkurenceschopnost výrobků zejména na trzích v zahraničí.

Vidím přitom v zásadě čtyři cesty ke snižování dnešní vysoké nezaměstnanosti. Tou první cestou jsou investiční pobídky pro větší a velké investory v kombinaci s aktivní ekonomickou diplomacií státu. Aktivní jednání s novými ekonomickými velmocemi světa – Čínou, Ruskem, Indií, Brazílií – i s dalšími státy (Japonsko, Jižní Korea, Mexiko ad.) zaměřené tak, aby k nám přicházeli z těchto zemí noví velcí investoři. To není nic pro diplomaty, jejichž myšlení se pohybuje na úrovni doby Vídeňského kongresu.