Se Standou Grossem jsme měli velmi dobré osobní i pracovní vztahy. Mám rád jeho rodinu, jeho dvě dcery. Jsem rád, že mají slušné umělecké úspěchy a je mi líto, že jejich otec odešel takto předčasně. Mohl z nich mít radost ještě dlouhou dobu. Odešel však v čase, kdy by ho jeho žena i dcery ještě velice potřebovaly.
Přestože jsem slyšel, o jakou diagnózu se údajně jedná, věděl jsem od některých lékařů, že tato diagnóza je specifická v tom, že tak překvapivě, jako se nemoc objeví, může také skončit. Věřil jsem tedy tak trochu v zázrak, který se nakonec ale nestal.

Znal jsem Standu Grosse od jeho prvních dnů v sociální demokracii. Podporoval jsem jeho vzestup v Mladých sociálních demokratech, protože nebylo možné přehlédnout jeho velký vyjadřovací talent i jeho schopnosti empatie ve vztahu k okolí.

Stanislav Gross byl velmi dobrým ministrem vnitra, výtečným předsedou poslaneckého klubu a do čela vlády s nejtěsnější většinou a do čela ČSSD se dostal v polovině roku 2004, tedy v době, kdy sociální demokracie po nejhorším volebním výsledku v evropských volbách ve své historii (8, 8 % hlasů) procházela hlubokou politickou krizí.