Tedy doby následující po mnichovském diktátu, při němž naši vlast bezprecedentně opustili její západní spojenci a vydali ji napospas nacistickému Německu.

Pravicová Nečasova vláda ve své hospodářské politice plně navázala na neúspěchy Topolánkovy vlády. V posledních dvou letech tak republika zabředla – díky naprostému neumětelství české pravice – do hospodářské recese. A to vše v situaci, kdy v okolních zemích ekonomika roste. Spoře, ale roste. Zájmové skupiny, které hysterizovaly v zájmu pravice volební kampaň před volbami v květnu 2010 – Bakala (proč by přece prodával 44 000 bytů OKD lidem za pro ně výhodné ceny, že?), privátní penzijní fondy a dále skupiny, jež měly zájem na rozchvácení tzv. církevního majetku anebo mocné farmaceutické firmy – jsou po třech letech Nečasovy vlády asi spokojeny. Jejich zájmy se Nečas a spol. snažili plně uspokojit. Zájmy obyčejných občanů přitom byly pravici zcela lhostejné.

Řada z nich ovšem volila Věci veřejné a stranu knížete pána.

Naši spoluobčané reagovali na společenský marasmus, projevující se neskrývanou korupcí a neschopností, ve sněmovních volbách zajímavě. Nehledali společenskou změnu, o jejíž potřebě málokdo pochybuje, v silách levice, ale v nových spasitelských hnutích. V čele jednoho z nich je A. Babiš alias Bureš a v čele druhého „Fujimori“ Okamura.

Chápu, proč ČSSD nezískala větší podporu. V jejím čele jsou slabí a necharismatičtí lídři (je přitom zajímavé, jak vysoké osobní popularitě ve veřejnosti se podle agentur všichni těší), program ČSSD je bez nových a atraktivních myšlenek, uspávající volební kampaň sociální demokracie k ničemu nebyla a dvouhlavé vedení této strany vlastně reprezentovalo omezenou suverenitu vůči M. Zemanovi.