Stoltenberg byl dlouholetým a velmi úspěšným norským premiérem. Zdá se však, že funkce generálního tajemníka NATO je nad jeho síly. Být šéfem vlády ve stabilizovaném státě s obrovskými finančními depozity a trvale přebytkovým rozpočtem v důsledku obřích zásob plynu, je pohoda. Být ovšem šéfem NATO v situaci, kdy se mění tvář a charakter světa a objevují se stále nové a nové hrozby, je něco jiného.

Před takovouto výzvou ještě žádný generální tajemník nestál. Norové, a speciálně norští sociální demokraté, patřili vždy k nejumírněnějším v organizaci NATO. Norové do NATO vstoupili, aby ochránili svou zemi před rozpínavostí sovětského impéria, a kdyby nebylo sovětského zásahu v roce 1968 v Československu, byli by nejspíše NATO začátkem 70. let opustili. Určitě by ale vystoupili z jeho vojenské organizace. Ostatně cestu jim k tomu ukázal Charles de Gaulle a jeho Francie v 60. letech.

Stoltenberg naopak, ač byl dlouholetým lídrem Norské strany práce, patří v NATO k těm nejdůraznějším politikům. Jeho komentáře, zejména k problematice Ukrajiny, jsou velmi diskutabilní a kontroverzní. Nepřispívají právě5m k uvolňování napětí v Evropě, a vlastně ani tento účel nemají. Mají spíše, a to vědomě, účel zcela opačný…