To, že to bude znamenat vytvoření režimu osobní moci v Turecku, je více než zřejmé. Ostatně v prostředí Orientu to není nic až tak výjimečného, co by nás mělo překvapovat. To, že Erdoganova opozice nedostávala v tureckých médiích stejný prostor jako prezident a jeho politická strana, to je nezpochybnitelný fakt. Ale to se stává i v jiných zemích, které se honosí vyspělejším politickým systémem než Turecko…

Turecko se tedy vydalo cestou, která není právě konformní s evropskými hodnotami, tak jak je vyznává EU a její jednotlivé členské státy. Nicméně věci je třeba vidět střízlivě. Turecko zůstává státem se silným hospodářským a vojenským potenciálem u bran Evropy. A EU by do budoucna měla mít zájem s touto zemí úzce kooperovat. Zda to bude na bázi integrace či na bázi jiného druhu spolupráce, je v tuto chvíli vcelku lhostejné.

Turecko se tedy nyní vydává poněkud jinou cestou než cestou směrem k EU. EU by z toho měla vyvodit závěry, zejména pokud jde o její bezpečnostní politiku a zajistit si na prvním místě ochranu svých vnějších hranic. Tak aby nebyla závislá na libovůli tureckého vládce, který má tu a tam tendenci hrozit, že přes turecko-evropské hranice pustí milionové kontingenty uprchlíků do Evropy. To by byla samozřejmě přímá hrozba státům EU, jimž by tak hrozil rozvrat jejich politických s sociálních systémů.