Severní Korea rozvíjí svůj jaderný a také raketový program. V posledních týdnech úspěšně vyzkoušela několik balistických raket. Vůdcové Severní Koreje vycházejí při rozvíjení jaderného a raketového programu z jednoduché mocenské představy. Pokud jejich země nebude mít odstrašující jadernou sílu a rakety schopné nést jaderné hlavice na velkou vzdálenost, nemůže si být jistá uchováním svého režimu a své suverenity.
Málokdo z nás by jistě slzel proto, že by tento tyranský režim ujařmující miliony lidí, skončil. Ale vůdcové Severní Koreje a velká část jejího lidu na to má jiný pohled. Je to smutné, ale většině severokorejského obyvatelstva chybí jakákoliv možnost srovnání. Třeba se svým jižním sousedem Jižní Koreou, která patří momentálně k nejpokročilejším, nejinovativnějším ekonomikám světa. To, že se Jižní Korea, Japonsko i Tchaj-wan cítí ohroženy těmito výstředními programy a postupy severokorejských vůdců, je zřejmé. Japonsko nemá žádnou odstrašující sílu, žádné ofenzivní zbraně a od konce II. světové války využívá jaderného a vojenského deštníku Spojených států. Stejně tak Jižní Korea a Tchaj-wan jsou klienty Spojených států.
Čínská lidová republika jistě nemá iluze o povaze severokorejského režimu, ale z mocenského hlediska jí záleží, aby Severní Korea zůstala zachována jako nárazníkový stát, tedy jako vlastní entita, kterou nespolkne hospodářky násobně silnější Jižní Korea.Tedy země s dominantním vlivem Spojených států. A do toho všeho přišla politika fait accompli (hotových faktů) ze strany Kima. Postavil v těchto týdnech světové společenství před hotovou věc: „My máme rakety a my budeme mít v krátké době vyřešen i problém miniaturizace jaderných hlavic do balistických raket“. Tento fakt samozřejmě zcela mění poměry sil ve východní Asii. Spojené státy nemohou jako supervelmoc na takovou drzou výzvu nereagovat. A to se ještě v těchto dnech objevila přímo provokativní hrozba vyslovená ze strany Severní Koreje, a to že její balistické rakety mohou zasáhnout americký ostrov Guam v Tichém oceáně, na kterém jsou umístěny dvě americké vojenské základny. Těžko si představit, co by se stalo, pokud by opravdu došlo k jadernému útoku na tyto dvě základny. Samozřejmě by si to vyžádalo odvetný úder ze strany Spojených států a těžko lze předpokládat, že by zejména Čína, ale i Rusko zůstaly stranou takového dění. Ani ne snad proto, že by jim Kim a jeho hnusný režim byl sympatický, ale prostě proto, že by se narušila významně rovnováha sil ve východní Asii. Prostě Spojené státy musí nyní kombinovat ostrou rétoriku, kterou používá prezident Trump, s diplomacií a to velmi umírněnou diplomacií tak, aby bylo možné se severokorejskými vůdci začít jednat. Pokud nechtějí nic jiného než zachování svého režimu a nemají zájem o vývoz revoluce jinam, je to jistě věc, o které se dá uvažovat.
Situace tak trochu připomíná stav věcí před zahájením první světové války. Rakousko - Uhersko po násilné smrti následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu promeškalo možnost řešení odvety formou rychlého odstrašujícího úderu na Srbsko (hlavní město Bělehrad bylo přitom prakticky na hranicích s Rakousko-Uherskem) a místo toho se rakouské politické a zejména vojenské špičky soustředily po řadu tydnů na přípravu lokální války se Srbskem, jehož armáda byla ovšem zocelena v předchozích letech účastí ve dvou balkánských válkách. Jaké bylo překvapení Rakušanů, když během několika dnů zjistili, že z lokální války se stává válka evropská (a po přistoupení Ruska, Francie a Británie do konfliktu), a světová.
Jaké bylo překvapení ruského a německého panovníka, kteří několik dní před tím souhlasili s vyhlášením všeobecné mobilizace, kterou v určitém okamžiku však nebylo již možné zastavit a generální štáby obou zemí prostě přešly k vojenským operacím. Následkem byl konflikt, který málokdo chtěl (rozpory např. mezi Ruskem a Německem byly řešitelné jednáním) a výsledkem tohoto konfliktu byly desítky milionů mrtvých, rozvrat starého světa, sociální revoluce v Rusku, po válce sociální napětí v celé Evropě, zbídačení a radikalizace širokých vrstev obyvatelstva Evropy. Konec konců první světová válka byla konfliktem, který skončil všeobecnou vyčerpaností všech a de facto příměřím, které našlo vyústění až ve strašlivé druhé světové válce.
Vůdcové světa a především americký prezident by si nyní měli být dobře vědomi své zodpovědnosti v těchto dnech, kdy jde zřejmě o mnohé. A mír v naší době není zdaleka samozřejmostí.
Jiří Paroubek
Ing. Jiří Paroubek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
