Evropské elity, vedoucí představitelé EU, udělali v posledních letech vše proto, aby se dostali do vleku zahraniční politiky USA. Že to bylo dosti často, zejména ve vztahu k Libyi, Sýrii, ale i dalším zemím, v rozporu se zájmy většiny států EU (migrace a z toho plynoucí sociální a ekonomické pnutí v EU, je dnes zřejmé). Politické elity EU, zejména pak německá kancléřka a francouzský prezident, jakoby si to vůbec neuvědomovali.

Jejich politika byla jen echem politiky Bílého domu. Co na tom, že ve vnitropolitické oblasti byl dosluhující prezident Obama velmi progresivní (Medicare, vztah k životnímu prostředí, konec embarga Kuby, a tedy zlepšení vztahů s celou Latinskou Amerikou, vicestranná jaderná dohoda s Íránem atd.), ale v měřítku mezinárodních vztahů pokračoval v imperiální politice USA, byť přeci jen poněkud ve zmírněném gardu proti předchozí administrativě G. Bushe mladšího. USA se nepustily do dalšího válečného dobrodružství například v Sýrii či Libyi, i když k tomu v jistém čase měly pěkně našlápnuto.

EU se, ať chce nebo nechce, musí pokusit o formulaci své vlastní bezpečnostní doktríny a také své mezinárodněpolitické doktríny, tak aby vyjadřovaly zájmy naprosté většiny států EU a nebyly v úplném vleku politiky USA. To ovšem neznamená, že by rozpory s USA měla EU vyhledávat programově. Naopak. Spíše by vznikající spory měla uhlazovat, ale jasně říci, co jsou její zájmy. V současné době by EU, především pak evropští členové NATO, kteří na svou obranu vynakládají každoročně kolem 200 miliard eur, měli zahájit přípravu projektu vzniku evropské armády, která by byla především schopna ochránit vnější hranice EU, ochránit teritorium EU. Jde o to, mít k dispozici armádu, která bude schopná v případě jakéhokoli konfliktu v Evropě flexibilně a s dostatečnou razancí zasáhnout proti případnému agresorovi.