S úžasem, když jsem nahlédnul vytlučeným oknem dovnitř, jsem objevil na zdi metrovými písmeny vápnem či jakou barvou napsaný nápis: ŽIJEME BLBĚ! Je to vzkaz bývalého majitele budoucím generacím? Je to soud nad komunisty vedenou společností? Je to proroctví z dávných dob? Je to záznam o tom, jak dopadnul bývalý majitel po vyvlastnění statku?  Je to orwellovský povzdech nad společností, která unifikuje život, likviduje individualitu, potlačuje svobodu, ničí hodnoty? Je to hodnocení systému, který předepisuje, co si máme myslet, jaké hodnoty musíme uctívat, jakou propagandu musíme akceptovat, s jakou lží se musíme smířit? Je to vyjádření pocitu, že nedokážeme nahlédnout, co všechno je špatně? Je to výzva, že v takovém systému ten, kdo chce zůstat sám svůj, musí buď emigrovat, nebo se schovat v kotelně?

Jak jsme na tom dnes, přemýšlím. Studená válka sice skončila, ale bezpečněji se necítíme, spíš naopak. V osmdesátých letech jsme se nebáli globálního konfliktu. Probíhala jednání v rámci KBSE, vyjednávalo se o omezení zbraní, železná opona byla méně železná. Helsinský proces uvedl do souvislostí spolupráci hospodářskou, bezpečnostní a lidská práva. Jedno bez druhého a bez třetího nedává smysl. Jedinou možností je kombinace všech tří helsinských „košů“. Nakonec se závěrečný dokument KBSE stal impulzem k naší Chartě 77.

Dnes jsou lidská práva oddělena od ostatních dvou oblastí a monopol si na ně vytvořila Rada Evropy. Zatímco v osmdesátých letech jsme věděli, že lidská práva jsou něco protivládního – něco na způsob sebeobrany proti státu, dnes tyto spontánní aktivity přehlušila vládní podpora lidských práv. O lidských právech se píší diplomové práce, přednáší se o nich na univerzitách, vláda má lidská práva ve svém prohlášení a zřídila si dokonce ministra lidských práv, který mimo jiné nestátní agendu z velké části financuje, takže je vše pod vládní kontrolou a tím pádem neškodné. Nějak se pozapomnělo na to, že tato práva si vybojovaly generace našich předků a že za naše dnešní práva trpěl například Karel Havlíček Borovský, že lidská práva si předkové vyvzdorovali proti vůli vlády a státu, často i za cenu prolité krve. Lidskoprávní aktivity placené vládou nikdy nebudou kritizovat to, že vláda shromažďuje o občanech mnohem víc informací, než si dovolil kterýkoli totalitní režim, že odposlouchává stokrát víc telefonních spojení, než komunistický režim, že neexistuje dostatečná kontrola nad odposlechy, že vláda zasahuje do soukromí občanů bezprecedentním způsobem. Nikdo nepoukazuje na to, že se stále posilují pravomoci policie, úřadů, celní správy, finančních úřadů, ale zcela se vytratilo vědomí, že každé posílení pravomocí musí být v dvojnásobné míře pokryto fungující veřejnou civilní kontrolou. Neexistují samizdatové dokumenty poukazující na to, že poslanci slouží vládě, místo aby hájili zájmy svých voličů. Zrušení imunity má samozřejmě za následek, že se poslanci neodváží hájit zájmy voličů proti vůli vlády.

Důvodem zrušení imunity nebylo její zneužívání, neboť i podezření bylo jen ojedinělé a nikterak takových případů nepřibývalo. Imunita byla zrušena, protože se to hodilo stranám vládní koalice k upevnění vlastní moci a k oslabení nezávislosti poslanců. Parlament zkrátka přestal plnit své poslání. Nemáme ani žádné „štvavé“ zahraniční vysílání, ve kterém bychom se dozvídali, jak náš politický systém nefunguje a že by mohl fungovat jinak. Ba nedozvídáme se dokonce ani to, jak stále méně náš stát funguje. Policie dorazí na místo činu hodinu post festum, drobné krádeže vůbec nevyšetřuje, dokonce se od policisty dozvíte, že je nutné považovat drobné krádeže za příspěvek na sociální systém. Selhávají registry (například vozidel), zavádějí se stále nesmyslnější regulace, takže předpisy přestávají platit. Stát arogantně nutí občany stát v mnohahodinových frontách (při výměně pasů a průkazů, při žádostech o dávky atd.), zatímco v supermarketech je dávno zvykem, že přijde další pokladní, jakmile stojí ve frontě tři nebo čtyři zákazníci. Soudy se vlečou léta, drobní podnikatelé, použijeme-li třídní terminologii, jsou v podstatě vykořisťováni. Zřetelným záměrem vlády je udělat z živnostníků snadno ovladatelné zaměstnance. Nesmyslné exekuční předpisy, které měly zamaskovat nefunkčnost soudů, zbídačily třetinu občanů. Stále méně fungující státní správa je nahrazována tím, že se povinnosti státu přesouvají na občany a podnikatele.

Nefungující Policie se řešila přidáním strážníků. Nefungující strážníci se vyřešili zavedením bezprecedentního trestání správních deliktů pro fyzické osoby.