Když jsem před lety připravovala televizní pořad Občanské judo, naplňovala mě ta práce pocitem, že jsem užitečná. Že pomáhám lidem, kterých by se jinak nikdo nezastal. Práce starostky Mnichovic mě naplňuje ještě víc. Na rozdíl od televize se s lidmi, pro které pracuji, potkávám denně na ulici. Z první ruky si vyslechnu, co se jim líbí a co je štve nebo trápí. I proto mám svoji práci ráda. Dokonce i po posledních dvou týdnech.

Přestože jsme všichni na radnici padali únavou. Přestože jsme museli zavřít školu a školku, ve které jsme narychlo zorganizovali výrobu provizorních roušek. Přestože jsem musela zjišťovat, jak se „vaří“ dezinfekce, kdo nám ji vyrobí, prodá, kdo je fér a kdo je překupník využívající situaci. Přestože jsem sama měla strach o své děti a o svou maminku, aby se přece jen někde nenakazily. Pořád jsem totiž taky máma. No a zaplať pánbůh ještě i dcera. I když už bez táty.

Ale výraz dobrovolných švadlenek, které pro naše lidi šily s nadšením roušky, a výraz všech potřebných, když jsme roušky roznesli na poštu, policistům, seniorům, kteří si alespoň trochu oddychli, mi potvrdil, že to úsilí za to stálo. Stejně jako když jsem viděla, že moje slova povzbuzení přinesou některým lidem alespoň trochu úlevy od strachu, který cítí.

Teď se snažím, abychom do každého domu dostali alespoň jednu láhev dezinfekce. Naštěstí mi pomáhají dobrovolníci, kteří svůj volný čas chtějí poskytnout, kde je třeba.

Stejně tak jsem nadšená ze souznění, které je mezi námi starosty. Sdělujeme si zkušenosti, předáváme si kontakty, a když se některému něco povede, předá ověřené postupy dalším. Sdílíme informace ve skypových skupinách. A dokážeme i žertovat. Posíláme si vtipy a povzbuzení, protože s humorem to jde lépe.