Vážení páni senátoři, vážení poslanci, poslankyně, vážené torzo vlády,

mně na úvod taktéž nedá a budu reagovat na paní ministryni, na její slova, totiž že mně také přicházejí různé zprávy na různé kanály, ať už je to e-mail a další. A třeba jedna z nich byla, jak to můžeme vydržet poslouchat. Musím říct, že se s tím občas ztotožňuji. A zejména pak ve chvíli, kdy jsme třeba poslouchali předsedu poslaneckého klubu ANO, který tady předvedl vůči senátorům nesmírně, nesmírně trapný útok.

A já se jim vlastně jménem nás, těch, kterým se to nelíbí, chci omluvit. (Poslanec Faltýnek hovoří z místa.) Prosím, takhle se spolu tady nehovoří, prostřednictvím předsedajícího. Mohl byste se to po těch letech už naučit.

Děkuji. Existuje spoustu dobrých důvodů, proč bychom měli být hrdi na Českou republiku a na lidi, kteří jí svými činy dělají dobré jméno v zahraničí. A existuje také několik důvodů, které pocity hrdosti nevyvolávají. Jedním z nich je i ten, že jsme po třiceti letech demokracie v této zemi poprvé svědky naprosto výjimečné situace, kterou je ústavní žaloba na prezidenta republiky. Žaloba, která je dle názoru naprosté většiny expertů na ústavní právo odůvodněná a opodstatněná. Žaloba, která nám nikomu nedělá radost, jelikož již ze své podstaty upozorňuje na morální chaos současné české společnosti záměrně nastolený částí nezodpovědných politiků v čele s prezidentem země. Žaloba, jejíž projednání je však nyní zcela zásadní pro jasné nadefinování toho, kam až se svými pravomocemi může hlava státu zajít a jak určující je pro faktické naplňování základního zákona této země aktuální politický rozmar.