„Celý problém vlastně v principu není jen o možnosti kácet stromy. Slouží to však jako nádherná ukázka skutečné podstaty této záležitosti, kterou je snaha mnohých drze zasahovat do životů lidí ve svém okolí. Ze strany těch, kteří se intervence “rozumných a objektivních” úředníků dožadují, totiž ani náhodou nejde o deklarovaný veřejný zájem. Jde čistě o jejich vlastní zájem a prostředek, jak vnutit svou individuální vůli ostatním.“

V podobném módu bohužel fungují i úředníci a politici, kteří staronovou úpravu nyní vrací do života. Státní aparát, tedy příslušný úředník, má být opět “neutrálním” arbitrem. Arbitrem čeho? Jedná se příkladně v takto triviálních záležitostech kácení stromů skutečně o spor dvou stran (soused-soused či soused-obec)? Nikoliv! Politici a úředníci mají samozřejmě i zde ambici rozhodovat o věcech, do kterých jim nic není a být ani nemá.   

Můj strom na mém pozemku je prostě můj, není to strom mého souseda nebo strom ve vlastnictví uličního výboru či obce.  Je čistě moje nezpochybnitelné právo ho na pozemku mít či nemít nebo z něj mít jen vysoký pařez, když se mi to tak líbí. Čistě podle mojí vůle a mých preferencí. A pokud strom například vytvářel v létě příjemný stín na pozemku souseda a ten se jeho pokácení brání, protože má v jeho blízkosti svou odpočinkovou lavičku, nic mu nebrání zasadit si stejný – jeho vlastní.

Tato poměrná banalita je bohužel jen jednou z tisíců podobných, mnohdy závažnějších, regulací, které se nás, “nezodpovědné” a “neuvědomělé” občany, snaží dostat do té “správné”, státem schválené, škatule. Je mi z toho vážně smutno a mám vztek. Z úředníků a politiků, kteří takové drzé vpády do našich životů zavádějí a z těch občanů, kteří se jich usilovně dožadují. Chci prostě žít podle svého a ne podle toho, jak se dirigentům našich životů zdá, že je to správné…