Tuto tradici měla po roce 1948 nahradit tradice jiná, tradice boje u Sokolova. Dnes chápeme, jak velkou chybou bylo stavět tyto dvě bitvy a dva nepochybně pozitivní symboly do protikladu. Pravý opak je pravdou. Zborov i Sokolovo patří k sobě. Představují přímou linii boje za Československo, za jeho celistvost a svobodu. Stačí si uvědomit, že Ludvík Svoboda, který v řadách československé brigády u Zborova bojoval, velel později Československému praporu v březnu 1943 v bitvě u Sokolova. Legionářská tradice sehrála výraznou roli právě při formování zahraniční armády v letech Druhé světové války. Bylo mnoho těch, kteří ve vyšších hodnostech vedli boj proti nacismu a jejich první bojové zkušenosti, začínaly právě v řadách legionářů a mnohdy i přímo u Zborova.

Cesta Čechoslováků ke zborovskému vítězství, ale nebyla jednoduchá a nebyla samozřejmá. Hned v prvním roce První světové války začali se českoslovenští dobrovolníci organizovat a vytvářet první oddíly. Ve Francii vznikla rota Nazdar, která byla záhy nasazena do boje. Na Rusi vznikla, hlavně z iniciativy krajanů, Česká družina. Zpočátku, ale hrála roli především propagační a organizační. K početné zahraniční armádě  ještě zbývala poměrně dlouhá cesta. T. G. Masaryk se svými spolupracovníky, zejména Dr. E. Benešem a gen. M. R. Štefánikem zahájili zahraniční akci za obnovení české samostatnosti po propagační a diplomatické linii. Pro takovou akci v době války bylo ale potřeba ještě něco jiného. Ozbrojené a bojující vojsko, které by přímo na frontách prokázalo oprávněnost požadavků na samostatný stát. Síly krajanů přes mnoho dobré vůle nepostačovaly. Paradoxně se o doplnění bojeschopnými osobami postaralo samo Rakousko – Uhersko.