Premiér Babiš: Chceme, aby se lidi nebáli mít děti

Čau lidi, začnu hned hlavní věcí, kterou teď žiju a kterou řeším. Jasně, obědy zdarma pro předškoláky a školáky do 15 let. Řekl jsem už minulou neděli v televizi, že to chci prosadit. A hned se toho chytli další politici. Vlastně jsem rád, že se teď předhání, čí to byl nápad. O to větší je šance, že ho prosadíme. Uložil jsem ministrovi školství předložit vládní návrh. Pokud se ptáte, jaký je rozdíl mezi našimi návrhy a těmi ostatními, tak v tom, že ostatním je jedno, kde na to vezmem peníze. My je, na rozdíl od nich, musíme sehnat a zároveň se starat, abychom nezadlužovali stát.

Ve Finsku mají školáci obědy zdarma už od roku 1948. Obědy zdarma plošně podporují i ve Švédsku, Estonsku, Slovensku a cílenou podporu mají v Kanadě, USA, Velké Británii, Francii, Maďarsku nebo třeba Itálii.

Moje nedělní vyjádření je výsledek dlouhého přemýšlení a na základě debat s finským, slovenským a teď naposledy i maďarským premiérem. S Viktorem Orbánem jsme před 14 dny probírali velké téma, rodiny a porodnosti. A došlo i na obědy zdarma, a za jakých podmínek fungují v Maďarsku, kde to zavedli už před nějakou dobou. Tehdy to ve mě definitivně uzrálo a veřejně jsem oznámil, že to chci prosadit.

Pro obědy zdarma mám sakra dobré důvody. Víte, už spoustu let dozadu znám z nadace příběhy rodin a hlavně matek samoživitelek, jejichž děti ve škole hladověly. Přispěli jsme jim a znamenalo to neuvěřitelný posun v jejich životě. I experti říkají, že dětem bez obědů se rychle zhoršuje prospěch a zažívají sociální vyloučení.

My všichni přece chceme, aby se lidi nebáli mít děti. A obědy zdarma pro nejmenší školáky jsou jedna z těch jistot, kterou podle mě rodiče potřebují. Takže jsem tenhle týden navrhl, že by měly mít obědy zdarma všechny děti v posledních ročnících mateřských škol a žáci základek do 15 let. Tím pádem to bude mít jasný systém a ne, že jako teď se složitě řeší žádosti o příspěvky.

Na Slovensku to začne platit od 1. ledna 2019. Maďaři jsou ještě o čtyři roky napřed. Děti předškolního věku u nich mají stravování zcela zdarma, pokud rodina nemá větší příjem v přepočtu na jednoho než 130 procent minimální mzdy nebo pokud je dítě chronicky nemocné nebo zdravotně postižené, je z pěstounské rodiny nebo má víc než jednoho sourozence. Maďaři taky dávají poloviční slevu na jídlo pro všechny děti na základkách a středních, pokud splňují podmínky, které jsem popsal výše. Z milionu dětí to v minulém školním roce pomohlo víc než 600 tisícům.

Moje představa je pro všechny děti posledních ročníků mateřských škol a děti na základkách do 15 let. Platit by to mělo jen pro státní školy. Peníze na to musí samozřejmě najít paní ministryně financí Alena Schillerová. A doufejme, že peníze budou hledat všichni ministři úsporami ve svých resortech. Včetně mě na Úřadu vlády.

Zpátky k nám a k mému týdnu.

RADIKÁLNĚ jsme zvýšili příspěvek lidem, kteří potřebují domácí péči. Pro postiženého člověka je snad vždycky lepší zůstat u sebe doma, než ležet v nemocnici. Ale potřebuje samozřejmě peníze na asistenta a další služby. Bohužel za posledních deset let stouply ceny o 100 procent, ale lidi dostali přidáno jen jednou. V roce 2016. Když jsem byl ministr financí. Takže pro ně začala být situace neúnosná.

Proto jsme ve sněmovně schválili zvýšení příspěvku. Lidem s nejtěžším postižením se zvýší o 6 tisíc na 19.200 korun měsíčně! Těžce postiženým přidáme 4 tisíce měsíčně. Náš rozpočet to bude stát dalších 4,7 miliard ročně. Co vám budu vykládat, Alena Schillerová nemá snadnou práci, sám to dobře znám.

Všichni tušíme, že lidé, kterým osud nedopřál zdraví, to mají strašně těžké. Ale za svůj život jsem už potkal tolik z nich, kteří to všechno zvládají s úsměvem a bojovně, že by si z nich nejeden zdravý člověk měl vzít příklad. Potvrdilo se mi to znovu tenhle týden v Lichtenštejnském paláci, kde jsme si připomněli Mezinárodní den osob se zdravotním postižením.

Já jsem nejen předseda vlády, ale i předseda Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Takže mi bylo ctí předat ceny vítězům fotografické soutěže Navzdory bariérám. Možná jste viděli na fotkách, které jsem házel na Facebook, že byla skvělá atmosféra. K tomu všemu zahrála kapela Mentallica.

Naše vláda se zavázala, že podpoří zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a celkově zlepší přístup státu. Výsledky jsou vidět už na spoustě míst. Nemluvím jen o bezbariérových vstupech na úřady, do škol, nemocnic nebo divadel. Spolupracujeme s kraji, městy i obcemi, aby upravovaly stanice a zastávky a nakupovaly bezbariérové autobusy a tramvaje.

A teď děti a jejich zdraví. S ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem jsme slavnostně otevřeli nově zrekonstruovanou dětskou polikliniku v Motole. Byl u toho samozřejmě i pan ředitel Miloslav Ludvík. Mimopražští možná neví, že Fakultní nemocnice v Motole je největší zdravotnické zařízení v Česku a jedno z největších v Evropě vůbec. Mají tu 55 klinik a ročně v nich ošetří víc než milion lidí. Taky slouží jako základna pro výuku studentů lékařských fakult Univerzity Karlovy.

Jenže pavilony, ze kterých se skládá dětská část, slouží už od roku 1977. Takže potřebovaly naprosto nutně rekonstrukci, která ale musela probíhat za nepřetržitého provozu. Trvalo to dva a půl roku. A z 564 milionů korun, které na to byly potřeba, přispělo ministerstvo financí, které jsem tehdy vedl, dotací 339 milionů.

Konečně je hotovo. Naše děti si to zaslouží. Nejde jen o záchranu zdraví, ale taky, aby se tu cítily příjemně a dostaly ten nejlepší možný servis a komfort. Během návštěvy jsem poděkoval i doktorům a sestřičkám. Hrozně moc si jejich práce vážím.

A teď už Maroko. Pro mě speciální téma. Vždyť to je už 27 let, co jsem nebyl v Rabatu a Casablance. Dům v Rabatu, kde jsem pracoval víc než 5 let a zastupoval 15 československých podniků, pořád stojí. Ale to jste asi už viděli na Facebooku a ve zprávách.

Já se každopádně neletěl do Maroka dojímat, ale hlavně navázat nové vztahy a otevřít dveře našim podnikatelům. Takže mě doprovodila paní ministryně průmyslu Marta Nováková, pan prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák a jeho kolegové, zástupci 40 významných českých firem jako třeba Cross Zlín, Farmak, Ostendorf OSMA, Essa, Transcon, ale taky třeba zástupci Českého vysokého učení technického v Praze v čele s panem rektorem Vojtěchem Petráčkem.

Maroko je opravdová brána do Afriky. Ekonomicky jsou na vzestupu. Je to náš 2. největší africký obchodní partner. Ale máme na víc. Zjistil jsem dokonce, že auta Renault a Dacia, které jezdí po českých silnicích, se vyrábí právě v Maroku. To je totiž největší producent aut z celé Afriky. Vyrábí jich 500.000 ročně a v roce 2021 plánují vyrábět 850.000 aut ročně. Na druhou stranu je Maroko velká příležitost pro naši skvělou Škodovku, která tady prodává čím dál víc. V tomhle roce prodali 2400 škodovek, příští rok by chtěli navýšit na 4000. Daří se tu i ZETORu nebo třeba Linetu.

Když jsem v roce 1991 z Maroka odjížděl, neměli ani kilometr dálnice. Teď mají 1800 kilometrů dálnic. A k tomu vysokorychlostní vlak TGV z Tangeru do Casablancy. V úseku mezi Tangerem a Rabatem je úplně nová trať, po které se dá jet 320 kilometrů za hodinu. Všude tam, kde rychlovlak staví, to znamená Tanger, Kenitra, Rabat a Casablanca vybudovali 4 moderní nádraží. A budou stavět trať i do Marrakéše a Agadiru. Škoda, že naše vlády v roce 1991 nepřemýšlely o tom, že nutně potřebujeme postavit páteřní dálniční síť a rychlovlaky. Snažíme se dohnat, co zanedbaly, ale nejde to napravit za pár let.

Samozřejmě jsem mluvil i o našem českém zbrojním průmyslu, protože Maroko investuje do obrany 4 miliardy euro ročně. My umíme nabídnout střelné zbraně i těžkou techniku. A naše cvičná a lehká bojová letadla dnes reprezentují naše hi-tech technologie.

Za posledních pět let se náš obchod zdvojnásobil. Od příštího dubna bude z Prahy létat přímá linka do Casablancy a už teď funguje spojení s Marrákeší. To, jak jde země nahoru, je vidět i v kultuře. Po celé zemi budují nové koncertní síně a divadla. Maroko jako stát funguje, ze všech severoafrických zemí je nejstabilnější. Pro zahraniční investory je dokonce už teď přitažlivější než Jihoafrická republika.

Ještě dvě perličky. V Maroku stojí největší solární elektrárna na světě. Otevřeli ji před dvěma roky v Ouarzazate. Ano, to je na Sahaře, kde svítí stále slunce. Ne jako u nás, kde jsme postavili největší solární tunel na světě.

A jen tak mimochodem, v roce 2017 ZAKÁZALY marocké úřady výrobu, prodej a nošení burek, takového toho tradičního oděvu, který ženám nechává jen mřížku přes oči.

Byly to báječné, ale hrozně nabité dva dny. Na letiště ve Kbelích jsme s Monikou přijeli v šest ráno a už někdy před desátou dosedli v Rabatu. Tam nás přivítal marocký premiér pan Saadeddine Othmani. Dával jsem na Facebook fotky snad hodinu po hodině, takže jste to už viděli. Mauzoleum Mohameda V., zápis do Zlaté knihy, oběd s podnikatelskou delegací a marockými kolegy, kde jsem jim poděkoval za pohostinnost a vřelost.

Jednal jsem s panem premiérem Othmanim a paní ministryně obchodu Nováková zase se svým marockým protějškem panem Mulejem Hafídem Elalámym. Jeho celý titul je „ministr průmyslu, investic, obchodu a digitální ekonomiky Marockého království“. Dál jsme měli bilaterálku delegací a podepsali jsme Mezivládní dohodu o hospodářské a průmyslové spolupráci mezi oběma zeměmi.

S místopředsedou Komory poradců (ekvivalent našeho Senátu) Marockého království Abduláhem Chalútím jsem zase řešil větší spolupráci mezi bezpečnostními službami při výměně informací, abychom mohli ještě spolehlivěji předcházet teroristickým útokům, pašování lidí a drog.

Byl jsem se podívat i na obrazy od paní Ireny Stanislavové v Národním divadle Mohameda V. Uspořádali výstavu jejích obrazů u příležitosti oslav 100. výročí republiky. Tomu říkám cesta - z Opavy až do Rabatu.

Večeře v královském paláci, které se zúčastnili i královi poradci, byl opravdový zážitek. Vrátily se mi staré vzpomínky na vůně a chutě, které mě před 30 lety v Maroku obklopovaly.

Další den jsme jednali s marockým ministrem zemědělství, mořského rybolovu, rozvoje venkova, vodního a lesního hospodářství panem Azizem Akhannouchem a s předsedou Sněmovny reprezentantů panem Habibem El Malkim. Pak byl čas odjet do Casablancy na podnikatelské fórum. Já jsem si vyžádal, že nechci jet autem, ale vlakem, abych vyzkoušel jejich TGV. Fotky jste určitě viděli.

V Casablance jsem jednal s prezidentem Svazu marockých podnikatelů panem Sallahedinem Mezouarem a pak už jsme vyrazili na Česko-marocké podnikatelské fórum. Řekl jsem na něm, že od dob, kdy jsem v Maroku pracoval, se jejich pohostinnost a povaha nezměnily, ale ekonomika úplně zásadně. Teď může být české know-how a šikovnost našich firem Maroku nesmírně užitečná při jeho dalším rozvoji. A taky jsem řekl, že Maroko má něco zvláštního, co není v dnešním světě úplně obvyklé – má jasnou vizi a hledí do budoucna. Chtěl bych, aby se i české firmy staly součástí tohoto malého zázraku.

Ještě před odletem jsem toho chtěl stihnout co nejvíc. Potkal jsem se s Faouzi Chaabim, který se zabývá potravinářstvím, minerálními vodami a textilem, s panem Jérômem Berthodem, který má na starosti dovoz Škodovek a dalšími podnikateli.

Moje paní měla taky svůj program. Byla se podívat v centru, které pečuje o děti s Downovým syndromem a taky v asociaci, která bojuje proti drogám. Hašiš je v Maroku bohužel rozšířený a je to hlavně dědictví francouzského kolonialismu. V těch dobách byl dokonce legální, jen se z něj platila daň z tabáku… V Casablance zase Monika navštívila Asociaci solidarity s ženami samoživitelkami.

No a pak už byl čas letět domů. Přesně na Mikuláše. Vousy a berlu jsem neměl, ale zato několikapatrové plato s makronkami. Možná jste viděli fotky. Servíroval jsem posádce i novinářům, zkrátka všem na palubě.

Ve sněmovně jsme ve 2. čtení konečně projednali daňový balíček pro rok 2019. Zavádí třeba pravidla proti daňovým únikům velkých korporací a díky němu si můžeme posvítit i na peníze v daňových rájích a na odliv dividend.

Debatoval jsem se zástupci měst a obcí na 21. ročníku Celostátní finanční konference. Mluvil jsem hlavně o tom, že všichni žijeme z daní. Máme jeden z nejlepších veřejných rozpočtů v Evropě. Vemte si, že města a obce měly v roce 2013 na účtech 98 miliard. Na konci tohoto září tam měly už 210 miliard. A já připomněl, že bez EET a Kontrolního hlášení by se k takovému balíku nedostaly.

Mluvil jsem i o tom, jak zjišťujeme potřeby obcí a měst a jak je zohledňujeme nejen v našem Národním investičním plánu, ale i při tvorbě nových zákonů. Budu rád, když si celý můj projev přečtete. Dávám ho do komentářů.

V týdnu jsem měl i schůzku s ředitelem skupiny Veolia pro střední a východní Evropu, panem Philippem Guitardem. Řešili jsme hlavně jejich společenskou zodpovědnost. Vemte si, jak odtékají zisky vodárenských společností. Loni tady u nás vykázaly 2,07 miliard korun čistého zisku a 2,14 miliard odvedli na dividendách do zahraničí. To není normální.

Dál jsem měl schůzku s T-Mobile CZ a Deutsche Telekom Services Europe - Czech Republic. Byl u toho i náš vládní zmocněnec pro informační technologie a digitalizaci Vladimír Dzurilla a řešili jsme budování sítí a datové tarify. Zase jsme tlačili na T-Mobile, aby ten datový balíček konečně zlevnili.

Jednali jsme o zřízení Rady pro veřejné investování a zrušení Rady vlády pro stavebnictví. S panem profesorem Tomášem Zimou, rektorem Univerzity Karlovy jsme probrali projektový záměr na kampus Albertov - Biocentrum a Globcentrum. O tomu už jsem psal na Facebooku i Twitteru. Byla by to skvělá investice, kterou oba podporujeme. Poprvé za 100 let by v Praze vyrostlo něco opravdu velkého pod značkou Univerzity Karlovy. Taky jsem jednal s libereckým senátorem Michaelem Canovem o dopravním spojení s Frýdlantským výběžkem.

Potkal jsem se znovu i s firmou Cubespace, která mi představila první návrh české vesničky pro syrské sirotky. Měl jsem i bezpečnostní radu státu, potkal jsem se s panem Zdeňkem Pernesem, předsedou Rady seniorů za přítomnosti paní ministryně Kláry Dostálové.

Tak a jsme na sedmé straně. Děkuju všem, kdo jste to se mnou vydrželi a mějte se fajn.