Vážený pane arcibiskupe, vážení a milí hosté,

s hlubokou úctou a obdivem se dnes skláníme před památkou největší osobnosti českých dějin, císaře a krále Karla IV. U osobnosti tohoto významu není zapotřebí pronášet dlouhé projevy. Naopak, oslavujeme-li jakoukoli osobnost příliš dlouhým projevem, vkrádají se do nás pochybnosti o jejím skutečném významu. Proto mi dovolte pouze několik vět, jimiž bych chtěl uctít osobnost toho, jemuž se právem říká „Otec vlasti".

Karel IV. převzal vládu v neutěšených, dalo by se říci chaotických, poměrech. V prvním období své vlády tvrdou pěstí potlačil pokusy části české šlechty o rozkrádání státního majetku a poté učinil z Českého království na tehdejší poměry bohatou a prosperující zemi, sídlo kultury a vzdělanosti a vzhledem k jeho postavení římského císaře mělo České království i značný mezinárodní kredit. Nelze zapomenout na to, že Karel IV. byl i geniální architekt, či spíše urbanista, a památky na jeho práci v této oblasti nacházíme nejen v Praze do dnešních dnů. Spíše svojí diplomacií než vojenskou aktivitou dokázal rozšířit hranice zemí Koruny české, takže například po připojení Braniborska byl Berlín malou vesničkou v rámci Českého království.