Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážení ústavní činitelé, milý pane kardinále, excelence, dámy a pánové,

doufám, že prominete drobnou únavu v mém hlase způsobenou tím, že jsem se teprve dnes vrátil z úspěšné návštěvy Čínské lidové republiky.

Dovolte mi, abych se krátce zastavil u svého minulého vystoupení před rokem 28. října, kdy jsem konstatoval, že podle mého názoru naše pojetí českých dějin je příliš anonymizováno. Že je pojímáno jako jakýsi souboj abstraktních idejí bez konkrétního spojení s žijícími osobnostmi, s jejich názory, s jejich činy, ale také s jejich konflikty. Protože i konflikty patří k životu, zejména pak k životu politickému.

Domnívám se, že je daleko důležitější soustředit se na žitou a živou historii. A právě proto bych dnes chtěl učinit další krok, vedle obecné kritiky oné příliš anonymizované historie, k jejímu jinému pojetí. Zpráva o stavu české společnosti může být předmětem vánočního poselství prezidenta republiky. Nicméně existovala zde jistá přetržka mezi tímto projevem a udělením státních vyznamenání a rád bych tuto přetržku zaplnil tím, že bych své dnešní vystoupení pojal jako jakéhosi průvodce životními příběhy těch, koho dnes vyznamenám. Protože prezident zvolený všemi občany má občanům skládat své účty a má povinnost zdůvodnit, proč konkrétní osobnosti skutečně vyznamenal.

Je tady více než třicet vyznamenaných a řadu z nich spojuje jedno téma. To téma můžeme nazvat odvaha, statečnost nebo hrdinství. Dovolte mi tedy, abych byl nejprve Vaším průvodcem po časové ose, která rámuje tohoto společného jmenovatele.