Vážený pane premiére, vážený pane ministře obrany, vážený pane kardinále,

česká armáda ve své historii prošla mnoha obdobími. Některá byla slavná, jiná nikoli. Mezi slavná období lze počítat boj našich legií, ale i boj sokolů na Slovensku. Mezi neslavná období pak lze počítat zradu našich spojenců v roce 1938. Armáda chtěla bojovat, a nemohla bojovat. A dalším takovým, bohužel neslavným obdobím je sovětská okupace z roku 1968, kdy armádu tentokrát zradilo vlastní domácí vedení.

Dnes jsme v situaci, kdy jsme součástí širšího mezinárodního společenství Severoatlantické aliance, a naším nepřítelem není žádná konkrétní země, ale mezinárodní terorismus. A ono trauma nebojování zmizelo právě tím, že naši vojáci se v řadě oblastí, například v Afghánistánu nebo v Čadu podílejí na operacích proti těmto teroristům. Bohužel jsme ztratili čtrnáct vojáků v Afghánistánu a poslednímu z nich udělím Medaili Za hrdinství zítra.