Vážení a milí spoluobčané,

setkáváme se opět po roce, abychom společně přemýšleli o událostech, které se v tomto roce uskutečnily. Stejně jako v lidském životě, i v životě naší republiky jsou to události radostné i méně radostné, ale jsem velmi rád, že těch radostnějších je podstatně víc.

Začnu tou první. S výjimkou Malty je Česká republika na prvním místě v Evropské unii z hlediska růstu své ekonomiky. Je to veliký úspěch a chtěl bych za něj poděkovat našim zaměstnancům, našim zaměstnavatelům a chtěl bych také ocenit českou vládu za její hospodářskou politiku. Jak řekl ministr financí, vláda „odšpuntovala ekonomiku“, a já bych k tomu jenom dodal, že ji vymanila ze svěrací kazajky škrtících opatření minulých pravicových vlád.

Druhou dobrou zprávou je to, že podle našich statistiků průměrná mzda, měsíční mzda, vzrostla o tisíc korun. A je dobře, když je hospodářský růst doprovázen i růstem životní úrovně. Týká se to ostatně i našich starobních důchodců, kteří příští rok budou mít ubohou valorizaci čtyřicet korun měsíčně, ale v roce 2017 by měli získat, bez započtení inflace, třetinu růstu průměrné mzdy, tedy minimálně tři sta korun. Přál bych si jenom, aby tato částka byla pro všechny, protože jinak by se prohluboval rozdíl mezi starodůchodci a novodůchodci.

No a poslední dobrá zpráva se týká nezaměstnanosti. Jsme na druhém místě v Evropské unii hned za Německem, pokud jde o nízkou míru nezaměstnanosti. A protože současně přibyla i volná pracovní místa, věřím, že ti, kdo opravdu chtějí pracovat, svoji práci najdou. To ovšem neplatí pro ty, kdo práci odmítají, aniž by k tomu měli vážné zdravotní důvody. Podporuji růst minimální mzdy, ale nepodporuji růst sociálních dávek, protože se domnívám, že právě nůžky rozevírající se mezi minimální mzdou a sociálními dávkami mají lidi nutit k užitečné a v budoucnosti i dobře placené práci. Kromě toho některé sociální dávky jsou naprosto nesmyslné. Například státní příspěvek na bydlení jenom vytvořil ubytovny a obchod s chudobou.