Je pravdou, že v 90. letech se v obcích a městech děly různé až hrůzné věci. A volební zástupci, ať už z úmyslu či naivity, skočili občas někomu na lep. A, přiznejme, pár starostů a spol. se i těžce napakovalo. Ale v porovnání s privatizací majetku státu to byl slabý odvar několika desítek jedinců, což při počtu obcí více jak šest tisíc je zcela mizivé procento.    

Doba se změnila. Na obyčejný lid musí být přísnost, řekli si zákonodárci, často vedeni státními úředníky, a přišel nový zákon o obcích, který obce hodně sešněroval. A nejen to. Stát začal plíživě do obcí a měst pronikat přes státní správu, kterou pro něj dělají, a podřídil je státnímu dozoru, který obce začal ničit.  

S tím přišla byrokratická zátěž a stát čím dál víc do samosprávy obcí a měst mluví a mluvit se snaží. Jenže Ústava České republiky v článku 8 zaručuje samosprávu územních samosprávných celků. To znamená, že zaručuje, že si samospráva bude moci sama rozhodovat po svém. Ne podle diktátu státu.Územní samospráva v celé Evropě je totiž chápána jako prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám rozhodovat o svých záležitostech.

Dnes aby se zastupitelé báli zvednout pro cokoli ruku - aby nebyli kriminalizováni, nebo aby u soudu neskončilo jejich město či obec – žalovány státem. Ano, to u nás stát může. Obec zažalovat. Zkrátka stát si osobuje právo obcím a městům diktovat, jak by měla nejlépe rozhodovat, jak by taky rozhodovat neměla, ministerstva jim dávají „doporučení“, která jsou de facto příkazem.