V posledních týdnech, po mnohaletém útlumu, se začínají vytvářet názorové platformy uvnitř ČSSD. Ve stejné době se někteří členové ucházejí o funkci ve straně. Je dobře že tomu tak je a že se tak děje mimo mocné krajské stranické struktury, které se „vždy nějak dohodnou a názorově sjednotí“, třeba, jako v minulosti, k jednomyslné podpoře svých favoritů, které záhy uvrhnou do pekel jako vnitřní škůdce.

Nenašel se nikdo, kdo by veřejně poděkoval těm členům vedení, kteří udělali bona fide vše, co v dané situaci udělat mohli, ač v mantinelech vymezených čtyřmi lety špatné orientace nemohli udělat zázrak. Mám na mysli Lubomíra Zaorálka, který si i nadále zasluhuje respekt.

Důvody členství v jakékoliv straně mohou být různé. Někdo prostě cítí potřebu vyjadřovat se k místní, krajské či celostátní politice. Někdo se lopotí, aby se dostal na volitelné místo místní, krajské, senátní či poslanecké kandidátky, a ne vždy jeho charakter, schopnosti, pracovitost odpovídají požadavkům. Stačí loajalita k místním, krajským či celostátním mocným (dále jen „mocní).

Bojuje se o cokoliv, členství v OVV, KVV, ÚVV a mocní dávají šanci loajálním, ostatní odvrhují, mohl bych o tom napsat román. Též delegáti sjezdu jsou v mnohých krajích vybíráni klíčem, aby na „poradě kraje“ respektovali slova „dohodli jsme se (kdo? Mocní?) že budeme volit přítele XY…

A stejní lidé dnes volají po „restartu“ strany, včera říkali „nebudu usilovat o funkci, neboť výsledek voleb byl věcí (nejen, ale i)  vedení strany, kde jsem působil“ a dnes říkají „když mě dá kraj (krajští mocní) důvěru a podporu, tak já bych se obětoval….