„Družstva, jakožto hospodářský útvar, liší se velmi podstatně od ostatních forem podnikání. Jeho účelem není docíliti zisku ale služba svým členům.“ Tolik Dr. František Modráček, „Základní družstevní zákony“, vydáno v Praze v roce 1935. Od roku 1873 do roku 1954, kdy platil Rakouský družstevní zákon (č. 70/1873) nikoho ani nenapadlo deformovat tento subjekt nesmyslnými direktivami.

První „ránu“ družstevnictví u nás dala po roce 1948 vláda pod vedením jedné strany tím, že považovala družstva za příliš kapitalistická a postátnila je, nebo zakládala subjekty, které ani zdaleka družstevní hodnoty neuznávaly – tedy Jednotná zemědělská družstva.

Druhou ránu pak dala nová politická reprezentace po roce 1989, když se nedomyšlenými transformačními zákony chtěla vypořádat nejen s družstvy zemědělskými, ale hodila je všechny do jednoho pytle a nutila své představy i družstvům bytovým.

Mám obavu, že třetí ránu družstevnictví dala vláda Nečasova přijetím nové civilní legislativy – občanského zákoníku a zákonu o obchodních korporacích. O tom chci napsat dnes pár řádek.

Právní úprava družstevního a vlastnického bydlení musí být srozumitelná

Paní profesorka Irena Pelikánová v polovině devadesátých let mě v našich rozhovorech o úpravě družstevního a vlastnického bydlení vytkla, že to, o čem hovořím jako o nové právní úpravě družstevního a vlastnického bydlení musí být srozumitelné a aplikovatelné laiky. Vyčlenila stupnici kvalifikace – laik, zasvěcenec, odborník a ptala se mě, zda je člen družstva schopen posoudit právní úpravu, kterou jsme navrhovali. Argumentovala tím, že lidé chtějí bezpečně bydlet a ne studovat složité právní konstrukce.