Je jen jedna věc, která mě mrzí a kterou musím zmínit. Jak už to tak bývá, v politice věci zabírají čas. Než se to všechno dohodne, upraví, schválí, než se to začne realizovat a tak dále. Ubíhají měsíce, mnohdy i roky. Politici, kteří jsou nyní ve vládě, tak často dotahují pouze to, co začali už jejich předchůdci. To ale těm nynějším nebrání, aby za to slízli smetanu. Mrzí mě, když vidím pana Hřiba, který se u toho fotí se šroubovákem, kdežto Adriana Krnáčová, která dala náplavku do pohybu, pro kterou byl celý projekt srdeční záležitostí a bez které by to bývalo nevzniklo, není nikde ani zmíněná. Ani jediné slovo. Přitom to byla právě ona, kdo jako první diskutovala celou věc s panem architektem a která na realizaci této vize strávila obrovské množství času.

Na druhou stranu odpůrci paní Krnáčové, když se někde vysloví její jméno, začnou hlasitě poukazovat na spadlou lávku v Troji nebo mosty v havarijním stavu a už dělají zlo. Přitom to bylo ale totéž jen v negativním gardu. Její tehdejší vláda zdědila majetek Prahy v katastrofálním stavu. Vedení Prahy posledních 20 let věnovalo pozornost primárně novým investicím (dostavba Metra, Tunel Blanka, a další) a údržba toho, co už stojí, se opomněla. Mohly tak za to její předchůdci, kteří podcenili finance do plánu oprav, nakonec to ale padlo na její hlavu.