Za první republiky existoval zajímavý institut „rodinného lékaře“. Byl to doktor, který byl u vašeho narození a na starost vás měl, dokud jemu samotnému zdraví dovolilo. Stejně jako měl na starost vaší maminku a babičku. Obrovskou výhodou bylo, že znal anamnézu vaší rodiny. Ještě větší nevýhodou však bylo, že si rodinného lékaře mohla dovolit jen hrstka nejbohatších. Zbytek se musel spolehnout na bylinky a „babské rady“.

Období budování socialismu po druhé světové válce přineslo jednotné zdravotní pojištění a bezplatnou zdravotní péči. Každý, kdo potřeboval, měl přístup ke stejnému ošetření a péči.

Kapitalismus po roce 1989 přinesl divokou vlnu privatizace a představu, že každý je zodpovědný sám za sebe. Ačkoliv socialistické zdravotnictví dlouho odolávalo, i do něj se dostaly některé prvky kapitalistického uvažování. Dobrým příkladem je dostupnost stále širšího portfolia léků a představa, že každý může být sám sobě lékařem. Jde ale o klasický symptom kapitalismu – české veřejné zdravotnictví kolabuje, finance se vynakládají na zbrojení a další zbytné výdaje, špatně placení a přetěžovaní lékaři a zdravotní personál odchází za lepším, čelíme nedostatku specialistů, ať už jde o stomatology, pediatry, ale i praktické lékaře pro dospělé. Aby se jejich zatížení snížilo, zavádí se poplatky, které mají pacienty odradit od návštěvy a převést zodpovědnost za zdraví na ně samotné. A tak, když vás něco trápí, raději než jít do přeplněné čekárny nebo čekat několik měsíců na termín, jdete do lékárny, kde své potíže konzultujete s lékárníkem. A to vše přesto, že si platíte zdravotní pojištění a na léčbu tak máte nárok. Jenže protože kapitalismu nejde o zdraví konzumentů, ale o jejich útratu, umožnil lidem nakupovat léčivé přípravky jako housky na krámě. Doslova.