Máma byla Pražanda. Tedy než ji táta „odtáhnul“ na maloměsto. Rok 1968 zažila, jako dvacetiletá, v centru Prahy. Studovala medicínu, a jako skoro každý v té době nebyla schopna pochopit, co se to stalo. Atmosféru uvolnění, studentských majálesů a celkové euforie vystřídaly jednoho rána tanky. A šílené naštvání, zoufalství a deziluze. V lednu 1969 byla na Palachově pohřbu. A v srpnu 1969, rok po začátku okupace, před padesáti lety, byla zase s kamarády z kruhu na Václaváku. A všichni pochopili, že jde do tuhého.

Esenbáci s novými dlouhými bílými obušky dovezenými z Polska, milicionáři vybavení zbraněmi s ostrými náboji, které skutečně několikrát zasvištěly vzduchem. Jak se všechno změnilo… Češi, ještě před rokem tak soudržní, střílí do Čechů. „Na policajty v helmách jsme křičeli Gustapo, Gustapo… Bylo nám šíleně smutno, tu bezmoc a strach si budu pamatovat vždycky…“, vzpomíná máma. Normalizace začala. Pěkně zostra. Byli i mrtví - vraždy výstřelem příslušníků československých ozbrojených složek nebyly nikdy soudně potrestány…

Může být národ s takovou historickou zkušeností lhostejný k tomu, co se teď děje v Bělorusku? Lidé chtějí svobodné volby. A kvůli téhle svobodě ne jen že stojí na náměstích a v ulicích. Nechají se také mlátit, podstoupí nebezpečí, že je někdo zatáhne do neoznačeného auta a nechá zmizet. Riskují své zdraví, budoucnost, životní perspektivu svou i svých blízkých. Mají naději jako naši lidé v roce 1968. Kéž není zmařena tak, jak se tomu stalo v Československu v roce 1968.