Neobyčejný život! Za 1. světové války byl legionářem, po vzniku Československa se stal důstojníkem československé armády a za naši samostatnost a svobodu bojoval znovu za II. světové války. Jeho silnou stránkou bylo, že budil důvěru a uměl spojovat lidi. A tak z nesourodého společenství dokázal vybudovat bojeschopnou jednotku. Byl statečný a uměl být se svými vojáky v první linii. Maršál Koněv mu zakazoval, aby bojoval jako obyčejný automatčík, ale naši velitelé byli, na rozdíl od těch sovětských, první mezi rovnými.

Po válce se zapojil do procesu výstavby nové armády. Snažil se, aby byla zachována kontinuita s republikánskou tradicí Benešovy a Masarykovy republiky. Jenže místo svobody přišel Alexej Čepička. Ludvík Svoboda se málem stal obětí procesů, ale nakonec postih dostal mírnější podobu: byl přeřazen na místo účetního do JZD ve Starém Hroznětíně. Jen díky zásahu Sovětů se mohl vrátit zpátky do hry. Mohl pak učit na vysoké škole, účastnit se veřejného života a věnovat se publikační činnosti. V knize Karla Kaplana o "lidovém aparátčíku" Novotném najdeme řadu zajímavých informací o tehdejších Svobodových postojích. Jeho volba do čela státu v roce 1968 měla uklidnit Sověty, ale svým skromným a klidným vystupováním si brzy získal lidovou popularitu.

Tu si posílil i tím, že odmítl jmenovat takzvanou dělnicko-rolnickou vládu a že odletěl do Moskvy zachránit zajaté československé politiky. Můj dlouholetý spolupracovník Vladimír Janků, vynikající znalec mezinárodní politiky, pracoval ve Svobodově kanceláři a byl s ním i během osudových jednání v Moskvě (zajímavé je, že ho nikdo z příslušné komise pro vývoj let 1967-1970 nekontaktoval).