Podle paní ministryně se toho v protektorátu zase tolik nedělo. Ale dělo, stačí nahlédnout třeba do knihy Borise Čelovského So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Kdyby si jeho dílo paní ministryně aspoň prolistovala, poučila by se, že plán na fyzickou likvidaci českého národa vznikl už v roce 1938, a to v sudetoněmeckých kruzích. Čechům běželo doslova a do písmene o fyzickou existenci. Nacisté je nechtěli „evakuovat“, jak se často říká a píše. V šifrované řeči Třetí říše „evakuovat“ znamenalo fyzicky likvidovat. Tedy žádná Patagonie, ale nebytí. Podle Heydricha nemá Čech v tomto prostoru co pohledávat, bude zde trpěn jen po dobu války jako pracovní síla pro účely válečné produkce. Když válka skončila a spočítaly se oběti, zjistilo se, že ji nepřežilo 360 tisíc Čechů a Slováků.

Češi, které Václav Havel tak rád snižoval, byli nejpopravovanějším národem ze všech okupovaných národů Evropy v prestižním vězení Třetí říše v Plötzensee. Nucené nasazení, věznění, fyzické mučení a týrání, podvýživa (týkala se údajně čtyř milionů obyvatel republiky). Nacistickou okupaci zaplatilo životem 97 tisíc československých Židů. Jejich jména jsou zvěčněna v  Pinkasově synagoze.  Fyzicky zlikvidována byla velká část intelektuální špičky národa. Terorem hynuli vojáci, sokolové, republice věrní křesťané, komunisté. Každý třetí člen mé strany zaplatil boj s nacisty životem. Jen v rámci heydrichiády bylo zavražděno na pět tisíc lidí. Teror trval celou dobu války. K obětem na životech připočítejme i ohromné materiální ztráty, které byly odhadnuty na na pět předválečných rozpočtů. Ale nic zvláštního se tu prý nedělo.    

Pokud jde o onen zpochybňovaný odsun, jeho myšlenka se rodila složitě. Edvard Beneš, ten démonizovaný Beneš, se dlouho pokoušel s představiteli sudetských Němců domluvit. Konkrétně s Wenzelem Jakschem. Snažil se o to až do roku 1943. Pak to vzdal. Jaksch si totiž kladl jako podmínku to, že Češi uznají platnost Mnichovské dohody. Mohl to nějaký český politik udělat? Musel by být úplný blázen nebo bezpáteřní vlastizrádce. Dnes jsme informováni lépe než v minulosti, korespondence Beneše a Jaksche je vydána, každý si ji může přečíst. Československá protinacistická legislativa po roce 1945 (včetně prezidentských dekretů) není v Evropě věc výjimečná a srovnáme-li ji s jinými zeměmi, zdaleka nepatří mezi nejtvrdší.