Mají tam Concorde i TU 144, historická letadla jako spitfire nebo Messerschidt 109 atd. A také historická auta. Mým oblíbeným místem je i Kopřivnice. Nejen proto, že můj otec Tatrou 11 i Tatrou 805 jezdil. Je to pro mne symbol tvořivosti našich lidí a je škoda, že odolat klausovské tržní revoluce nedokázal.
Psali jsme:
Vnímal jsem vždy krásu krajiny, rytmus lidské práce, vznešenost lidského ducha, které se v Kopřivnici potkávaly. Když náš zesnulý přítel Ivan Sviták, významný český filosof, vyprávěl s dojetím o svém staříčkovi, který byl u zrodu našeho prvního automobilu, ani já jsem se neubránil zvlhnutí očí. Kolikrát jsem navštívil tatrovácké muzeum, abych se ve svém obdivu k tvůrcům těchto zázraků utvrdil. Nemýlil jsem se, nedávno dostala Tatra 87 daleko v Americe titul nejlepšího automobilového veterána XX. století. V roce 1964, tuším, postavili Tatře 111 pomník kdesi na Sibiři. Stavitelé této sibiřské vodní přehrady vzdali hold našemu nákladnímu autu, bez něhož by přehrada v těchto extrémních podmínkách nevznikla. Pokud vím, je to jediný případ takového pomníku ve světě.
Tatra byla také zázemím pro cestovatele Hanzelku a Zikmunda, pro závodníka Lopraise a pro mnohé jiné. Továrna rostla a s ní i sebevědomí celého kraje. Až do roku 1989. Po tomto datu někteří uvěřili, že se dosud vše dělalo špatně. Tři výtečníci, Greenwood, Shelby a Rutherford si účtovali značné částky za to, že najdou nové trhy, nové formy realizace našich výrobků, na které jsme byli právem pyšní. Oč víc získávala Tatra cen, o to horší byly paradoxně výsledky firmy. Ze starých trhů jsme odešli a nové nezískali. Tatra je podle hodnocení vojenských expertů ideální vůz pro extrémní podmínky, jako je třeba afgánská válka nebo Irák. Ale žádné kontrakty se v tomto směru neodehrály.
Tento příběh není ojedinělý. Kopřivnice jako symbol je všude. Podívejte se třeba na náš letecký průmysl, který produkoval v roce 1989 dolar za dvě koruny! Je zničený. Poldi Kladno, která uměla ty nejkvalitnější oceli a třeba i titanové povrchy pro ponorky, je v troskách. ČKD, závod, z něhož pocházela do konce 1989 každá třetí tramvaj na světě, je jen stínem toho, co bývala. Brno, které bylo největším strojírenským centrem republiky, se stalo průmyslovým hřbitovem. Jako zmíněná Kopřivnice. Průmysl je můj život. Celý život jsem se o něj zajímal. Sledoval jsem nové trendy a možnosti a snažil se jim ve své poslanecké práci pomáhat.
Proto jsem siuž před drahným časem řekl, že už nemohu nečinně přihlížet řádění neschopných a všehoschopných a že půjdu do boje za to, co tvořilo a tvoří můj životní směr. Jde mi o to, aby se zase začalo budovat a vytvářet něco pro budoucnost. Destrukce už bylo dost. Jsou tu volby a s nimi možnost, aby se do průmyslových regionů vrátilo to, co ho vždycky vedlo ke slávě a prosperitě, totiž průmyslový um. To nejpodstatnější nám zůstalo: lidé a jejich schopnosti. Dokud máme toto, nejsme poražení. A jako chtěl Janáček přispět svým uměním k tomu, aby vzkvétalo to pole, které nám přisouzeno, abychom byli první ve světě, pokud jde o lesk kulturní, mělo by i našim generacím jít o to, abychom vrátili naši zemi na výsluní.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
