Polistopadová politika je, až na výjimky, dnes už mrtvý kůň. Měli bychom se poohlédnout po jiném, živém koni, schopném pohybu.  V Čechách však postupujeme jinak. Vymýšlíme týmy pro zlepšení výživy mrtvého koně. Sestavíme skupinu pro účinnější trénování mrtvého koně. Dáme také šanci reklamním odborníkům, aby zlepšili image mrtvého koně. Tím mrtvým koněm je zejména česká pravice, která se stala symbolem korupce a nekompetentnosti. Lidé tyto praktiky už nechtějí, ve stále větší míře opovrhují politikou, která je podvedla a zklamala. Ale sesednutí s  mrtvého koně se zatím ještě nekoná. Česká pravice i snovou akvizicí v podobě Babišova hnutí ANO předstírá bujné vzepětí koně, který už dodělal. Sesednutí mohou zařídit jen občané, ať už volebními lístky nebo hromadnými občanskými protesty. Mezi tím můžeme diskutovat o tom, co udělat, až budeme mít koně zdravého, klást si otázky, jak náš stát lépe uspořádat.

Často se mne lidé ptají na daně. Je současný český daňový systém v pořádku?

Je komplikovaný a špatně kontrolovatelný. Je málo efektivní z hlediska cílů ekonomické stimulace a spravedlnosti daňové zátěže. Častokrát nastolovaná otázka, zda daně zvýšit nebo snížit je špatně položená. Snížení daní totiž samo o sobě nevede k přitažení investic ze zahraničí: investoři, jak ukazuje příklad Skandinávie s relativně vysokým přímým progresivním zdaněním, zvažují i jiné věci, jako kvalitu tržního prostředí, jeho průhlednost, absorpční potenciál, dobré zákonodárství, celkové společenské prostředí a jeho stabilitu, kvalitu pracovní síly. A tak například severské ekonomiky krizi v Evropě vzdorují nejlépe a do USA se z Asie začíná vracet řada průmyslových výrob.  Tyto ostatní věci jsou důležitější: korupcí prolezlá Nigérie, i kdyby snížila jakkoliv daně, přílivem kapitálu zaplavena nebude. I v Evropě si skandinávské země, pokud jde o přitahování investic, vedou lépe než země, které se podbízejí nízkými daněmi.  Pokud jde o domácí podnikatele, uspořené prostředky vůbec nemusí investovat: zkušenosti ze zahraničí ukazují, že dochází k jejich úniku, buď do spotřeby, nebo do zahraničních investic. Jde tedy o to, jak dosáhnout co nejlepší kvality tržního prostředí, jak ho učinit bohatě členitým a přitom průhledným a investičně spolehlivým, jak zlepšit kvalitu zákonů a jejich vymahatelnost, stejně jako činnost soudů a policie. Jde o to, aby naši lidé byli kvalifikovanější, tvořivější a více schopní inovace, aby cesta od nápadu k jeho realizaci byla u nás co nejrychlejší a nejúspěšnější.  Hodně zemí dnes přesunuje těžiště daňové soustavy směrem k nepřímým daním; není to dobré řešení, protože jednak tyto daně dopadají hlavně na ty sociálně slabší, jednak nepřímé daně představují větší inflační riziko. Odchod od přímých a progresivních daní prosazují hlavně silnější hráči na trhu: nadnárodní koncerny ostatně usilují o to, aby zdanění unikaly vůbec takzvaným transfer-pricingem. Pod heslem nižších daní vytáhla thatcherovská pravice do boje už v osmdesátých letech a dopouštěla se tvrdých faulů na zásadě spravedlivých daní. Ve skutečnosti daňové škrty prospívaly těm nejbohatším a pro chudší vrstvy znamenaly ztráty na kvalitě a dostupnosti sociálních služeb, to, že se stát víc a víc zbavoval svých závazků vůči občanům.  Výrazně vzrostla nerovnost a ekonomickému oživení to vůbec nepomohlo. Naopak, rostoucí nerovnost byla jedním ze spouštěčů krize 2008.  V roce 1978 mělo 1% nejbohatších Američanů 8,9% podíl na národním majetku, v roce 2008 to ovšem bylo už 23, 5%!  Stará britská zásada zněla: žádné zdanění bez zastoupení! Jak jsou dnes zastoupeni v mocenských orgánech ti, kteří nesou daňové břemeno? Komunisté zpracovali už koncem devadesátých let návrh daňové reformy, který se diskutoval mezi našimi odborníky a kombinuje zásady daňové spravedlnosti (převažuje systém daňové progrese) a stimulace podnikání různými systémy daňových úlev a odkladů.  Věděli jsme, že cesta, kterou se dala sociální demokracie, po vzoru svých partnerských stran v části Západní Evropy, povede k tomu, že sociální napětí ještě vzroste, že stoupne tlak na rodinné rozpočty a bude stlačena souhrnná koupěschopná poptávka pod svoje možnosti.  O praxi Mirka Topolánka a Petra Nečase, za nimiž se pohyboval Miroslav Kalousek, je zbytečné mluvit. Byla to cesta zubožení občanů a rozvrácení stability veřejných financí.

Výstavba bytů. Jak?

Byt není normální zboží, i když si to možná klausovci a jim podobní myslí.  Už v předminulém století Bismarck a Disraeli začali prosazovat sociální bydlení, ale velkorysý úspěšný experiment se sociálním bydlením znamenal například ve dvacátých letech dvacátého století sociálně demokratický projekt Rudé Vídně.  V Rakousku se kombinuje více zdrojů financování, od státních příspěvků, přes obecní peníze, hypotéční úvěry (kde zárukou je sám byt): tento systém velmi slušně funguje. Je třeba také kombinovat rekonstrukci městských jader s novou výstavbou, využívání venkovských intravilánů (to ale znamená docenit přednosti naší husté sídelní struktury a nelikvidovat dopravu), snažit se minimalizovat odpad bytového fondu. Před námi je také jeden obrovský úkol: zvládnout vnitřní dluh, který se na bytovém fondu nahromadil díky zejména díky spánku devadesátých let v této oblasti (byl ovšem značný i předtím). Musíme také oživit pobídky pro stavební činnost těch, kdo zakládají rodiny (dostupnost bytu ovlivňuje demografickou situaci), dát nové impulsy družstevnictví, přinést nové náměty pro komunální sféru. Jako podnikatel do této oblasti musí vstoupit i stát: zřízení fondu bydlení přišlo strašlivě pozdě, ale přece.