Koller v něm reagoval na úvahy ministra zahraničních věcí Luboše Zaorálka o možném využití naší armády při ukrajinské krizi. Zdá se, že pan ministr se odhodlal k nesnadnému úkolu, totiž trumfnout v politické iracionalitě Karolínu Peake.
Během Kollerova hodnocení se mi vybavilo, jak Václav Havel prohlašoval, že jsme militaristický stát, a jak Miroslav Vacek popisoval až dětinský úžas téhož Havla, když se dověděl, co všechno armáda může a má- kromě obrany republiky- zajišťovat. Například v případě živelní pohromy byla schopná zabezpečit evakuaci obyvatel, postarat se o nouzové zásobování, zajistit náhradní dopravní služby atd., což prokázala i při katastrofě na Dunaji roku 1965, která postihla 54000 lidí. Dnešní armáda by to nedovedla.
Martin Koller popsal stav a možnosti naší armády tak, že by dokázala po dobu jednoho týdne bránit jeden kraj. Pak by i to málo zkolabovalo. Armáda není dokonce schopna bránit české energetické a strategicky důležité objekty. Není infrastruktura, nejsou vycvičení lidé, nejsou zálohy, není munice. Armáda ČR má desetinu stavu ČSLA z roku 1989. Vlastní sice západní zbraně, ale už na ně nemá vycvičené zálohy, je nevýkonná, neakceschopná, použitelná jen zlomkovitě na mise v zahraničí.
Tak to budou mít Rusové nahnáno.
Já vím, že čtvrtmilionová armáda ČSSR nebyla pro patnáctimilionový stát to pravé. Nicméně pro potřeby obrany (byla studená válka) měla vše. Stát byl schopen nejenom zajistit zbrojní výrobu, ale i mít státní hmotné rezervy na tři roky pro případ válečného konfliktu. Kam se to všecko podělo?
Vzpomínám si, že disidenti kritizovali militarismus československého státu a zakládali iniciativy ve prospěch Evropy bez vojenských bloků. Václav Havel volal po souběžném zrušení Varšavské smlouvy a NATO. Zčistajasna se z humanisty stal „ humanista v kanadách“, stoupenec humanitárního bombardování Jugoslávie, který nás hlava nehlava cpal do chomoutu NATO a žádal, abychom plnili své povinnosti vůči tomuto vojenskému bloku včetně dozbrojení.
Jenže mezitím došlo k likvidaci materiální základny dosavadní armády. Majetek armády se vypařil. Kam se poděly ty mnohamiliardové hodnoty? Tanky, kterých jsme měli 4500 (dnes 35 kusů), byly včetně pancířů likvidovány jako šrot. Předmětem spekulace se staly armádní objekty a kasárna. Řada měst pocítila jako skutečnou ztrátu, když po celých desetiletích přišla o posádku, s níž počítaly i místní podniky a obchody. Co se stalo s projektem modernizace tanků T 72 za 12 (podle jiných pramenů za 19) milard? Proč jsme se připravili o vynikající MIGy 29 výměnou za vrtulníky Sokol, které k nám navíc ani nikdy nedorazily, zatímco sjednocené Německo si MIGy 29 ve své výzbroji po NDR nechalo? Co se stalo s výrobními a rekreačními objekty armády? Proč se armáda zbavila vynikajících specialistů?
V těchto sumách by se jako marginální ztratil případ padáků za pouhé stovky milionů korun (přesnou sumu ministerstvo nezveřejnilo), pokud by ovšem jeho důsledkem nebyly zmařené lidské životy. O tom všem by nám měl povyprávět bývalý náměstek ministra obrany Miroslav Kalousek, který, jak se říká, byl u pramene.
Likvidace majetku se netýkala jednotlivých oblastí a jednotlivých druhů zbraní, měla naprosto plošný ráz. Armáda se stala zdrojem obohacení vyvolených a ti se zařadili do nově konstituované kapitalistické vrstvy.
Obranný průmysl v revitalizované podobě by se mohl stát zdrojem obnovy naší armády, aniž by to fatálně zasahovalo jiné oblasti ekonomického a společenského života. Tento průmysl bychom vzkřísit mohli, máme na to tradici, odborníky a stále ještě dostatečný potenciál. Neklidné doby, do kterých jdeme, poskytují tomuto byznysu hodně šancí.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Miloslav Ransdorf
