Na rozdíl od mých známých, kteří mě do krve přesvědčovali o opaku. Pravda, vedle úředníků se kterými jednat byla vyložená radost, se našli i tací, kteří s gustem dávali najevo, že jsem jen titěra prosebníček, ale i s těmi jsme to vždy nakonec uhráli v mezích slušnosti. Až nedávno. A to přímo na „domácím hřišti“.
Přišel jsem na ústecký městský úřad vyřídit triviální záležitost. Už ode dveří bylo na paní úřednici znát, že se buď dost špatně vyspala, nebo že ji klienti obecně přijdou jako otravný hmyz. Sdělila, že k vyřízení potřebuje vyplněnou žádost. Zhruba půl metru od místa, kde jsem seděl, byl na desce stolu položen štos prázdných žádostí. Na nich byla postavena jakási figurka, kterou jsem považoval za těžítko bránící průvanu v odvátí zmíněných formulářů. Nadzvedl jsem tedy figurku s úmyslem vzít si jednu prázdnou žádost k vyplnění. A pak už následovala smršť.
Úřednice na mě zaječela, co prý sahám na její věci a jak si vůbec dovoluji se takto chovat. A že to snad není ani možné co jsem si to dovolil. A že jestli chci žádost, tak si o ní musím říct a ne si ji jen tak sám bez dovolení vzít.
Sním či bdím? To fakt ječí na mě? Není to třeba nějaká „skrytá kamera“? Zkouška co člověk na úřadě vydrží? Není paní úřednice třeba jen nekonformně vtipná a já truhlík ten vtip prostě jen nepochopil? Probíral jsem v hlavě všechny myslitelné možnosti a stále nemohl uvěřit, že to myslí vážně. Myslela.
Když jsem přesvědčil sám sebe, že je to realita, sdělil jsem paní úřednici, že mě jako městského zastupitele naprosto šokuje jak neomaleně se jako zaměstnankyně MěÚ chová ke svým klientům. Řekl jsem ji také, že bych její reakci dokázal pochopit pouze v tom případě, že by formuláře nebyly umístěny v dosahu klienta, ale někde v části kanceláře, která není klientům určena. Poté nastalo mrazivé ticho. Paní úřednice začala zpracovávat žádost a já čekal, že jí nakonec dojde, jak neuvěřitelně se chovala a prostě se omluví. Nedočkal jsem se.
Nejsem sice žádná slečinka, ale všeho s mírou. Obrátil jsem se tedy na jejího nadřízeného a sdělil mu výše uvedenou historku. Takřka obratem jsem od paní úřednice obdržel písemnou omluvu a zároveň sdělení nadřízeného, že tento incident promítne do jejího hodnocení.
Chtěl bych věřit, že to bude mít blahodárný vliv na budoucí chování paní úřednice k ostatním klientům. No a proč jsem neuvedl její jméno? Jsem asi měkota ale nechci, aby měla z „ostudy kabát“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
