Bohužel, jako bývalý diplomat vidím události kolem letošních oslav 17. listopadu především optikou vajíčky zasypaných státníků na pódiu, zmíněných prakticky ve všech světových novinách. Tedy optikou velké mezinárodní ostudy, kterou někteří jedinci svojí nesnášenlivosti udělali celé naší zemi.

Na jedné straně jsme svědky „reklamy“ na naše revoluční tradice v podobě adorace „sametového“ Václava Havla a dokonce jeho umístění na piedestalu v americkém Kongresu, a na druhé straně agresivní demonstrace, které se v Praze sešly, aby vyjádřily negativní názor na prezidenta Miloše Zemana.

Aby bylo jasno, Václava Havla si osobně nesmírně vážím. Nejen kvůli jeho roli při přechodu naší země od totality na cestu demokracie. Ta je právě nyní posuzována ze všech stran a nechám jiné, povolanější, aby jednou vynesli konečný, objektivní soud. Především ale proto, co prezident Havel udělal pro zviditelnění naší země v zahraničí. Například po rozdělení se Slovenskem, kdy jsme na začátku 90. let přišli o cennou „ochrannou známku“ Czechoslovakia o nás ve světě fakticky nikdo nevěděl. V jihovýchodní Asii, kde jsem v té době právě působil, znali v té době z Čech akorát naše fotbalisty (Berger, Poborský atd.) a právě….našeho, českého prezidenta, Václava Havla.

Prezident Miloš Zeman výměnu názorů ohledně své osoby z velké části sám vyprovokoval některými svými ostřejšími výroky. Stále si říkám, jestli to byl jen nepovedený bonmot nebo vědomá provokace, jak jsem to již pro ParlamentníListy.cz řekl. Nebylo by to nakonec v případě Miloše Zemana poprvé.