Dámy a pánové, pane ministře, páni ministři,

dovolte mi, abych tady před vás předstoupila s krátkým svým projevem nebo shrnutím, pár myšlenek k žádosti, se kterou vláda předstoupila. Takže vláda před nás opět předstoupila s žádostí o prodloužení nouzového stavu a já se musím přiznat, že mě to trochu překvapilo. Překvapilo mě to proto, protože když poslouchám vyjádření ať už pana premiéra Fialy, nebo pana vicepremiéra a ministra Rakušana, ale i dalších členů vlády, tak v podstatě neustále zaznívá chvála. Nebo spíše bych měla říct samochvála. V těch vyjádřeních se neustále opakuje, že uprchlickou krizi vláda zvládá skvěle, a vlastně má člověk skoro až pocit, že všechno je zalité sluncem a natřeno nazeleno. Až tak nazeleno, že jsem nabyla dojmu, že už nouzový stav vlastně není ani potřeba.

Chápu, že když vládu nechválí nikdo jiný, tak se po těch zádech musíte poplácat sami, ale stejně bych byla ráda, aby to zde zaznělo, protože opravdu to tak není. Vláda v mnoha věcech selhala a nadále selhává. Některé věci ještě napravit jdou, některé už jsme ale prošvihli. Mnohé z toho vám ani nechci vyčítat, ta situace je nová, určitě složitá a chyby se dají očekávat. Proto bych ale očekávala možná jistou míru pokory, kterou bohužel nevidím.