Vážení přátelé, Česko není malá země. Jen co jsem teď jela z Prahy do Brna se počasí změnilo třikrát. Mráz ve středních Čechách, hřejivé sluníčko na Vysočině, vlhká mlha na jižní Moravě. Dějiny, práce a oběti předků nám svěřily pořádný kus území, ne že ne, a my Češi jsme mimochodem 10. největší z 38 národů, jejichž domovina se rozprostírá od Karpat po Atlantik. Pojďme se na sebe konečně dívat těmito očima. Jsme sice menší než Němci a Francouzi, ale jsme větší než Rakušané, Švýcaři nebo severské a pobaltské státy. Jsme dokonce 15x větší než Lucembursko, kde si tak rádi zakládají daňová sídla někteří naši krajané.

Velikost a poloha v srdci Evropy není důvod k chlubení, ale spíš závazek. Alespoň tak by to měli chápat všichni ti, kdo si troufají do politiky. Že to, co dostali od voličů do rukou, mají posilovat a rozmnožovat.

Jak se toho závazku chopím já? Co ode mne můžete čekat, jakmile v pondělí vstoupím do bran Letenské 15 a opět usednu do křesla ministryně financí?

Výběr daní. Tohle ať očekávají kamarádi Zbyňka Stanjury. Spravedlivý a pečlivý výběr daní je alfa a omega fungování každého státu. Předchozí ministr financí se mohl přetrhnout, aby uspokojil několik zájmových skupin. Já tady od toho nejsem. Můj úkol je zdravá pokladna, z které se dá čerpat na rozvoj státu ve všech jeho oblastech. Od školství, zdravotnictví až po armádu.