Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi vrátit se ke stávce administrativních pracovníků justice, která v tomto týdnu ochromila naše soudnictví a o jejíž oprávněnosti, jak jsem pochopila, nemá v této Sněmovně pochybnost celkem nikdo. Přesto mě však zarazil údiv a překvapenost, se kterou informaci o mizerném finančním ohodnocení této klíčové složky našeho soudnictví přijal ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti, který by přitom měl být tím, kdo své kolegy ve vládě o tomto neudržitelném, neřku-li hanebném stavu zpraví. A zpraví je o něm včas, tedy v době přípravy státního rozpočtu, tedy minimálně v srpnu loňského roku. Ale co se místo toho stalo?

Ministři spravedlnosti a financí si společně s premiérem ODS místo řešení už tehdy evidentních a veřejně známých problémů administrativních pracovníků justice třásli rukou a usmívali se nad skvěle a nekonfliktně dojednaným státním rozpočtem. A dělo se to ve chvíli, kdy si čeští zaměstnanci procházeli největším propadem reálných mezd ze zemí OECD, kde se už od září 2022 státním zaměstnancům nezvedl plat ani o jedinou korunu, přestože bylo jasné, že kumulovaná inflace od posledního přidání do letošního roku přesáhne 18 %, což se také stalo. Přestože už tehdy bylo jasné, že zaměstnancům v justici vláda od ledna sáhne na polovinu příjmů z fondu kulturních a sociálních potřeb, často využívaného třeba na penzijní spoření, a že jim sníží čistou mzdu zavedením nemocenské.

Ano, jistě tyto vládní kroky měly svůj dopad na všechny zaměstnance našeho veřejného sektoru a nejen kvůli nim jsme se podle aktuální predikce Ministerstva financí propadli v kupní síle za Estonce, Chorvaty nebo třeba Řeky a dýchají nám nejnověji na záda Slováci a Lotyši. Konkrétně jsme se propadli šest let nazpátek, protože ani v roce 2027 nebudeme mít mzdy na úrovni roku 2019. A to prosím pěkně hovořím o všech zaměstnancích napříč ekonomikou. To znamená, že ti státní se propadnou ještě o několik let navíc, dost možná o devět nebo o deset.