Dnes mám tu čest převzít Cenu Karla Velikého, která je každoročně udělována za přispění k evropské integraci. Je to velmi prestižní cena s dlouhým seznamem laureátů, do jejichž společnosti pokorně vstupuji. Tato cena posiluje moje odhodlání pokračovat v prosazování ambiciózních cílů EU, protože přes všechny útoky, které přicházejí z různých stran, představuje EU i nadále zásadní příležitost pro úspěšné zvládnutí nespočetných výzev, jež na nás v budoucnu čekají.

EU je synonymem mírových projektů, jakých se Evropě nikdy dříve nedostávalo. Význam tohoto projektu vstupuje do popředí zvláště v letošním roce, kdy slavíme sedmdesát let od konce druhé světové války.  S postupem času vzpomínky blednou a občané mír považují za zaručený a je logické a správné, že od EU očekávají v tomto směru další výsledky, jimiž by si Unie mohla znovu získat jejich důvěru. Potenciál EU splnit očekávání občanů je velký, ať už v oblasti hospodářství, životního prostředí, migrace nebo obecněji v oblasti obrany zájmů Evropy na globální scéně.

Řada rychle se vyvíjejících oblastí konstantně určuje životy evropských občanů a ze své podstaty vyžaduje koordinovaný přístup pro nalezení efektivních řešení. Přesto je EU v současné době z velké části v důsledku odstředivých politických sil v různých členských státech zaměstnána přílišným přemítáním, což ji často odvádí od výzev, které by podle občanů měla řešit. Často je EU v hlavních městech členských států dokonce využívána jako obětní beránek, kdy vlády svádějí vinu na Brusel, jelikož je to nejsnadnější řešení, jak problémy vysvětlit.  Následkem toho se občané necítí s EU emocionálně spjati a na prvním místě vidí pouze obrovskou mašinerii zaobírající se spíše svými interními procesy, než bojem za splněné aspirace občanů.

Podíváme-li se například na hlavní linii diskusí, které se v EU odehrály v posledních několika letech, zjistíme, že převažujícím tématem médií byly rozhovory o tom, zda „zůstat, či jít“, zejména v případě Řecka a Spojeného království.