Otázkou vždycky je, kdo takový státní převrat zinscenuje. Ale je nápadné, že čtrnáct dní před tímto státním převratem se prezident Erdogan smířil s prezidentem Putinem, narovnal tak vztahy s Ruskem a též vyslal signál, že netrvá na tom, aby prezident Asad byl na jeho jižní hranici opravdu odstraněn. Tudíž nemusel mít obavy, že by mu z těchto stran hrozilo nějaké nebezpečí. Pak prohlásil, že plánuje čistku v armádě. Toho se turečtí důstojníci, potom co během posledních let zažili rozsáhlé zatýkání generálů a dalších vysokých představitelů turecké armády, pochopitelně velice obávali. A může být, že někteří z nich rokovali o tom, co by se s tím dalo udělat. A rovněž nevylučuji, že se objevil našeptávač a řekl: „Udělejte konečně něco, než zavře i vás samotné.“ Vše bylo ovšem připraveno tak, že to nemohlo mít naději na úspěch. Výsledek je, že údajný puč armády byl ve velmi krátké době potlačen.

Nicméně prezidentu Erdoganovi se otevřela možnost nabýt úplné moci nad Tureckem a opozici tímto zcela zásadně oslabil. A už prohlásil, že čistky budou dále probíhat a nastanou změny v institucích. Jsou zatýkáni nejenom důstojníci a policisté, ale i soudci, podle posledních zpráv je jich již více než šest tisíc. Ať bylo pozadí těchto událostí jakékoli, jednoznačné je, že celá tato akce vyzněla zcela ve prospěch prezidenta Erdogana, který je teď opravdu pánem Turecka, a jediná věrohodná opozice je naprosto ochromena. Zvláštní, ne? Z tohoto hlediska se to tedy zdá jako perfektně provedený puč.