Na rozdíl od vrcholných politiků jsem se i dnes, tak jako vždy, zastavil na dvou místech v Uherském Hradišti. Tou první zastávkou byl pomník obětem komunistické zvůle blízko bývalé věznice na Palackého náměstí. Tím druhým místem bylo tradičně Mariánské náměstí u Rozárky. Připomenout si oběti bojů za svobodu a demokracie je pro mne nutností a to nikoliv pouze proto, že jsem již pamětník historických událostí 17. listopadu 1989.

To, co je dnes potřeba, je jistá sebereflexe současného stavu české společnosti a tady je třeba říci, že svobodu sice máme, ale s tou demokracií to není všelijaké. A to zejména proto, že si každý z nás pod tímto pojmem představuje něco jiného. Nedávno si jedna starostka menšího města posteskla, že lidé volí emočně a že při svém rozhodování nedohlédnou na konec svého dvorku. Zřejmě tím myslela velmi snadnou ovlivnitelnost jejich názorů a nízkou míru touhy po pravdě. Ano, je dobře, když se můžeme svobodně vyjadřovat na sociálních sítích, kde mimo jiné často pláču nad úrovní příspěvků, které obsahují pouze zášť a nenávist. Ale již si pramálo uvědomujeme svoji spoluodpovědnost za stav naší demokracie i celé společnosti.

Podle aktuálního průzkumu veřejného mínění pouze 41% občanů je spokojeno se současnou politickou situací, a to máme toliko několik týdnů po volbách. Přitom to jsou právě voliči, kteří rozdali politikům karty a kteří delegují svoji pravomoc rozhodování na své zástupce. ¨