Zároveň smlouva s sebou nese podstatnou zahraničně politickou dimenzi, založenou na úzké ekonomické spolupráci a řízené globalizaci. Výsledkem má být stav, kdy budou moci evropské firmy dodávat zboží a služby do USA bez omezení, budou se moci účastnit amerických veřejných zakázek bez jejich znevýhodnění. Ovšem totéž budou moci firmy ze Spojených států.

Posílení transatlantických vztahů je výhodné, podle příznivců této smlouvy, jak pro Evropskou unii, tak USA. Rozhodujícími motivy jsou totiž zahraničně politické a bezpečnostní zájmy především ze strany Spojených států amerických. Ovšem nelze nepřipomenout, že USA vyjednávají podobnou smlouvu Transpacifického partnerství (TPP) s Austrálií, Kanadou, Chile, Japonskem, Mexikem, Malajsií, Novým Zélandem a dokonce i s Vietnamem. Ta je ale více zaměřena na zrušení náročných bariér, znemožňující vzájemný rozvoj liberálního obchodu.

Nicméně vraťme se k dohodě TTIP, o které zatím nikdo nic neví, přesto se začínají ozývat kritici. Podstatou této obchodně politické smlouvy je totiž neo liberální přístup k řešení problémů světa. Ten se odráží k nutnosti odstranit různé bariéry, bránící vzájemného obchodu. Ať jsou to protekcionářská opatření, zdravotní, environmentální či technické standardy výrobků či diskriminace cizích firem při veřejných zakázkách.