Deset let evropské obranné spolupráce se stalo významným prvkem prohlubování evropské integrace. Na druhou stranu nelze požadovat, aby obrana postupovala rychleji než politické rozhodování. Důkazem je několikaleté snižování armádních rozpočtů v členských zemí nejen EU, ale i NATO. Připomenu, že i Pražské závazky ze summitu NATO z roku 2002 se staly předzvěstí vynucených reakcí na úspory ve vojenských rozpočtech. Tak jako se staly inspirací pro alianční Smart Defence či Pooling and Sharing EU. Přitom je nutno mít na mysli, že oba projekty mají a budou mít dopad na národní suverenitu jednotlivých členských států.

Základní otázkou z pohledu Evropské unie je, zda bude usilovat o posilování transatlantické vazby, a to zejména z pohledu bezpečnostní spolupráce. Změna vojenské strategie USA zesílila tlak na evropské země v přijetí větší míry zodpovědnosti za zajištění bezpečnosti a obrany Evropy.

Z tohoto pohledu můžeme chápat i závěry Evropské Rady z prosince 2013. Ty stanovily tři základní cíle, a to zvýšení účinnosti, viditelnosti a dopadů Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP), dále rozvoj vojenských schopností a posílení evropského obranného průmyslu. Tyto cíle mimo jiné odpovídají i požadavkům NATO na zvýšení vojenských schopností evropských členských zemí. Je nutno si uvědomit, že pokud v roce 2007 byl podíl USA na společných výdajích aliance 68%, pak v roce 2013 se tento rozdíl zvýšil na 73%. Cestou ke změně může být nejen vzájemná spolupráce, interoperabilita a standardizace či společná vojenská kultura, ale i dohoda nad společnými zájmy v oblasti obrany a bezpečnosti. Sdílení obranných aktivit je sice národním rozhodnutím, ale zároveň i vyjádřením solidarity jednotlivých členských zemí, že se nestanout černými pasažéry.