28. října slavíme 100. výročí samostatného československého státu a je nutno si nejprve otevřeně přiznat, že Česká republika je v současné době jiná  než byla před sto lety. A to nejen z pohledu územní celistvosti, ale i proto, že je členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Právě tato členství jsou zárukou, že se nebude opakovat mnichovská dohoda o nás bez nás. Proto mě zaráží nezodpovědné, často populistické, ale hlavně hloupé návrhy, polemiky či komentáře některých českých politiků, kteří se nejen nepoučili z minulosti, ale kteří nehájí národní zájmy naší země. A také mi schází daleko větší důraz na naši historii v našem vzdělávacím systému. Protože ten, kdo naši historii nezná a nepoučí se z ní, opakuje stále stejné chyby. Což ohrožuje nejen naši svébytnost, nezávislost, ale i demokracii.

Zásadním problémem nás Čechů, Moravanů a Slezanů je nedostatek odvahy pojmenovat základní problémy země a zároveň je umět řešit. Neustále se snažíme podsouvat příčiny našich problémů za hranice republiky, přitom jádro problémů je v nás. Nechci mluvit pouze o poklesu vzdělanosti, odbornosti či kvalitě výuky, ale i o nepochopení světové ekonomické soutěže a o ovlivňování politiky byznysem. Výrazně pokulháváme ve znalostních technologiích, v myšlenkách a v inovacích. Přitom Češi jsou známí svou originalitou, která nám může pomoci zastavit letargii a povzbudit pochopení pro vlastní síly a vlastní potenciál.