V naší zemi, na rozdíl od řady jiných evropských zemí, převládá silná touha bydlet ve vlastní nemovitosti a nikoliv v nájmu. Je to dané historicky, ale i současným fungováním trhu s nájmy. A také nájemní bydlení v České republice není tak bezpečné jako v Německu či ve Švýcarsku, kde se mohou uzavírat nájemní smlouvy i na dobu neurčitou. V řadě evropských měst je také regulována výše nájemného a tím se ovlivňuje i tržní nájemné. U nás povětšinou platí nájemníci vysoké nájemné a prakticky si ze svých mezd nemohou spořit.
Snad nejzávažnější dopad vysokých cen bytů i nájmů je neustálé rozevírání nůžek mezi bohatými a těmi chudšími, respektive mezi vlastníky bytů a ne vlastníky. Posiluje se mezigenerační reprodukce nerovností tzv. dědění sociálního statusu v rodinách. Bydlení u nás doplatilo na jistou fetišizaci vlastnictví a na obecně proklamovanou tezi, že regulace trhu s bydlením je komunistický přežitek. Problémem ovšem je, že si politici neuvědomují, že cenově nedostupné bydlení ohrožuje samotnou demokracii.
Mnoho let se hovoří o uzákonění tzv. sociálního bydlení, osobně bych raději mluvil o dostupném bydlení, protože tento zákon by neměl sanovat sociální příspěvky. Druhým problémem je nízká nebo spíše téměř nulová podpora družstevnictví a zejména družstevní bytové výstavbě. Třetím problémem je neochota politiků podporovat obecní a městskou bytovou výstavbu. Týká se to nejen vlády a zákonodárců, ale i komunálních politiků.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPráce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.




